Prosinec 2008

Všední učitelské dny...

8. prosince 2008 v 22:44 | Rošťák
Už dávno jsem si myslel, že napíšu pokračování příběhu o revizorech, ale bohužel je to never-ending story... Poté, co jsem navštívil policejní služebnu a úřad městské části Prahy 2, kde jsem vyslechl obvinění z napadení (tři lékařské zprávy dokazující, že jsem byl poškozený já, zřejmě nestačí) a policistovi i úřednici opravoval pravopisné chyby v protokolech (jen ty do očí bijící), už nad tím ani nepřemýšlím, protože bych se z toho fakt zbláznil. Jára Cimrman a absurdní dramatici by měli radost... Abych nezapomněl, kdybych nebyl "blbej", mohl jsem mít v dubnu čtrnáct dní prázdnin v Senegalu. Nevládní organizace Partners Czech (www.partnersczech.cz), které si jinak nesmírně vážím, hledala v konkurzu pět učitelů z pražských středních škol, kteří by jeli na "poznávací cestu" do Senegalu. Tip mi poslala kolegyně z nadace Člověk v tísni a znělo to až podezřele dobře: ubytování v senegalských rodinách, navštívení škol, seznámení s místní kulturou atd. Zblajznul jsem to i s navijákem. Plný očekávání jsem přišel na pohovor, kde jsem očekával konverzaci v angličtině (jedna z podmínek, z toho jsem měl trochu obavy, protože moje angličtina je z Asie trochu živelná:-)), ale jen se mě v češtině zeptali, jestli s tou akcí souhlasí ředitel a co od toho očekávám. No a tady padla kosa na kámen, já se začal ptát... A ukázalo se, že z toho projektu Senegalci vlastně nic nemají, ve školách se nebudou dělat žádné aktivity se studenty nebo učiteli, jak by člověk logicky mohl očekávat, my tam půjdeme jen na "čumendu", ubytování v rodinách bude tak na dva dny a ještě to není jisté, ale půjdeme se podívat na slam (ubezpečili mě, že z bezpečné dálky a kdoví jestli vůbec, protože minule to někteří učitelé těžko nesli), možná se vykoupeme u moře a do toho budeme navštěvovat různé "řemeslné" dílny... Když jsem se zeptal, jestli jim celý ten projekt nepřijde kontraproduktivní, můj osud byl zpečetěn:-))) Zkrátka, taková cestovka pro učitele placená z peněz Evropské unie. Reportáž z akce nebude, což je škoda, protože v Africe jsem ještě nebyl, a třeba ty školy by mě hodně zajímaly, ale aspoň z toho nebudu zpruzenej:-)) a nebudu muset dělat píár projektu, který je vlastně docela smutný. Nevím sice, jak to souvisí s rozvojovými cíli tisíciletí a jak lze díky takovému projektu, kdy si učitelé budou vozit zadek po Senegalu, zprostředkovat situaci v chudých zemích Afriky, ale pravděpodobně jsem jen po té roční cestě víc kritický k nabubřelým obalům s prázdným obsahem. No nic, stále se adaptuji na místní klima. Vánoce jsou za dveřmi, obchodníci jsou nervózní, ODS mobilizuje (hoši, je fakt čas, rudí a oranžoví si už mnou ruce a nevím, jestli se jako vy spokojí jen s kamarádšofty), studenti už jsou duchem někde na sjezdovce nebo chlastaj s kamarády a já se potácím po chodbách školy, vracím jednu opravenou práci, abych vyfásnul tři další. Ach jo, proč já nevystudoval tělocvik? Učitel dnes dělá čím dál většího úředníka. A když se vás student zeptá, co je to bambitka nebo býlí (už vážně nevím, co je pro budoucí maturanty jednodušší písemka než z vyjmenovaných slov ze čtvrté třídy ZŠ), tak se propadám do hlubinné deprese (nevím, jestli to v psychologii existuje, nicméně je to krajně znepokojující stav mé duše). Moje kolegyně si s nimi přesto zapáleně hraje. Nedávno přišla do kabinetu a nadšeně nám říkala, jak s jednou třídou zkoušela hru na tichou poštu. Když jsem projevoval zbytky mého učitelského nadšení, hned mě uzemnila: "Akorát fakt nechápu, že vždycky nám na konci vyšlo, že má někdo velké péro." Ze tříd je sice o přestávkách občas slyšet: "Ty pičo, ty kundo" ale přeci jen je to síla, nemyslíte? Teď mě tak napadlo, jestli se páni revizoři občas nestřetli s mými žáky? :-)) Před pár dny mi jiná kolegyně říkala, jak se vítaly dvě holčičky útlých a křehkých těl: "Ahoooj ty, mrdko, jak se mááááš?" znělo chodbou s halasným smíchem... Diví se snad ještě někdo, že když mluvím v hodinách spisovně (jako že je to fakt zřídka), že mi má pézetka nerozumí?