Září 2008

Revize jízdenek aneb "Doufám, ty zmrde, že nechceš zdrhnout!" část I.

8. září 2008 v 21:45 | Rošťák
Začal nový školní rok. S novými studenty prvního ročníku jsem strávil tři docela příjemné dny na seznamovacím třídenním výletu uprostřed Vysočiny. Po roce fotografování a toulání asijskými končinami bylo fajn opět vidět nejistotu a očekávání studentů I. ročníku, jejich nesmělé doteky při kontaktních hrách, frajerské výroky střapatých a pihatých hlav kluků, kteří, ač právě vyšli ze základky (nebo možná právě proto), se kácí jak struny ve větru a padají z nich hodnotící hlášky na všechno, co je v jejich dosahu, protože oni jsou přece ti páni kluci a svět se točí samozřejmě jenom a jenom kvůli získání a "natunění" dobré káry a sbalení holky, jejíž míry nejsou horší, než 90-60-90. Nic vážného se během soustředění nestalo, pokud nepočítám jeden málem upilovaný kus prstu na lanovce, pár puchýřů na netrénovaných nohách a jedno kousnutí do krku asi od nějaké upíří slečny:-), a tak jsem se čtvrteční odpoledne (4.9.2008) vracel domů tramvají unavený, ale spokojený. Na zádech těžký bágl, v ruce igelitku s nasbíranýma houbama jsem nastoupil do tramvaje číslo 17 směr Výtoň. "Revize jízdenek!", ukázali odznak dva chlápci. Polilo mě horko, doprčic, zapomněl jsem si cvaknout, doklady bůhvíkde... "Nemám jízdenku, zapomněl jsem si cvaknout", říkám a tvářím se otráveně. "Doklady pane, doklad totožnosti", říká celkem nasupeně jeden z nich. Pokládám houby na zem, cítím se trapně a hledám doklady v spodní a horní kapse báglu. To už jeden z nich říká, že na mě zavolají policisty ke zjištění totožnosti. Odevzdaně říkám, že klidně. Vytáčí telefon a volá. Tramvaj podjíždí železniční viadukt a já se na stanici Výtoň snažím vystoupit. Na zádech baťoh, v ruce igelitku z houbama, když jeden z revizorů mě tlačí tělem na schodech u dveří a k mému úžasu vykřikuje do tramvaje, ať se na něho netlačím. Dveře se ještě neotevřely, když mi potichu říká, tak aby to nikdo v okolí nezaslechl: "Ty zmrde, doufám, že nechceš zdrhnout!"
Nevěřím vlastním uším... vystupuju z tramvaje a udělám pár kroků, když do mě začnou strkat, tahat mě za baťoh a držet za ruce, přičemž na moji adresu padají nadávky od "debilů, zmrdů, a hajzlů přes smažky, teplouše a čůráky" konče. Takovou spršku vulgarit jsem neslyšel už léta. Kolemjdoucí a lidé na zastávce se nestačí divit. V tu chvíli jsem z únavy vystřízlivěl. Takovým lidem mám něco platit? No, to snad ne! Smýkají se mnou ze strany na stranu, přičemž neustále pokřikují, jak je biju do břicha, ať je nechám a pustím. Ač mi vůbec do smíchu není, řehtám se absurdnosti celé situace na celé kolo. Dva chlápci do mě strkají ze strany na stranu, kroutí mi ruce, sázejí mi rány a přitom vykřikují, abych je nemlátil!!! Já stále blbě držím v ruce igelitku plnou hub a potácím se po silnici s báglem, jehož popruhy se mi pod vlivem smýkání zařezávají hluboko do ramen. Bum, hlavou vezmu o lampu, ani nevím jak... Přestává mě to bavit, lidi kolem se udiveně koukají, ale nepomůže mi nikdo. Jeden cizinec to fotí na mobilní telefon, drží ale uctivou vzdálenost. Pokládám houby na zem a snažím se vysmeknout... Další nadávky a kroucení rukou pokračuje až do příjezdu policie. To už jsme od zastávky zhruba 40 metrů, já mám na sobě krvácející šrámy, hlava mě bolí a mám toho fakt plný zuby. Chlápci před policisty hrají slušňáky, zásadně mi vykají, neustále říkají, jak jsem je bil do břicha a jak jsem jednomu z nich natrhl kůži na levém palci. Když policistu upozorním, že chlápek už oděrku měl, když mě mlátil a použitá náplast mu čouhá z kapsy, nijak ho to nevzrušuje. Legitimují mě a já platím pokutu. Jednoznačně stojí na straně revizorů, když jim říkám o jejich násilnickém chování, revizoři číslo 7354 a 7357 jim skákají do řeči a následují další snůšky lží o tom, jak jsem jim ubližoval. Jeden chlapík z kytarou mi přináší moji igelitku z houbama a dokládá, jak se mnou revizoři zacházeli. Zatímco ho legitimují, přichází další snůška lží a keců o tom, jak jsem je bil...Vypadá to, že i na policisty je toho moc. Nevěřícně zírám a pomalu zjišťuji, že nějakou satisfakci za násilnické a vulgární chování čekám marně. Policisté mě upozorňují, že mohu vyhledat ambulantní ošetření na Karlově náměstí a podat stížnost na kteroukoli služebnu Policie. Přitakávám, že zrovna to mám v úmyslu a jdu pryč. Když se otočím, vidím, jak se policajti s revizory baví a smějí. K dokreslení absurdnosti dodávám, že jeden z revizorů se mi chlubil uprostřed nadávek, že má dvě vysoké školy, z toho je jedna bohoslovecká fakulta. Pánbů s námi a zlé pryč! Bohužel, absurdní drama, které by vypadlo z pera Václava Havla, má nadále pokračovat... Když vejdu do nemocnice na Karlově náměstí, v čekárně ambulance narazím na oba "zraněné" revizory. Nemám slov, usedám na protější lavičku a ptám se, jaké to je troufnout si a zmlátit chlápka s báglem na zádech a houbama v ruce. Revizoři se smějí, čas od času slyším další nadávky a narážky na smažky, teplouše a bezdomovce... (soudí zřejmě dle mého batohu a krátkých kalhot), přísedící lidé jen valí oči. Musím se znovu smát, tohle fakt nemá chybu..., to by nevymyslel ani Ionesco. Ten učenější (s dvěma vysokejma školama) říká, že se budu u soudu ještě divit... Nechápu proč, když já jsem byl ten poškozený a dodává, jak za nimi stojí podnikový právník, jak je sem poslali policisté kvůli lékařské zprávě atd. Chce se mi zvracet. Do ordinace vchází nelogicky chlápek se strženou náplastí, nikoli ten, co si celou dobu stěžoval, že jsem ho udeřil pěstí do břicha. Sestra ho volá jménem Petruňk. Odchází se smíchem s nějakým papírem v ruce se slovy, že má, co chtěl. Když po něm vejdu do ordinace, doktor se ptá, kvůli čemu jsem přišel. Už se ani smát nemůžu, to fakt nejde, to už ani není černý humor. Vysvětluju to, což působí veselí, mně už do smíchu ale dávno není, jsem z celé situace naštvaný a bolí mě hlava. Dezinfikují mi odřeniny a naražený loket a kvůli hlavě mě posílají na rentgen. Motám se, cítím hroznou únavu, vidím rozmazaně. Sestra mě při rentgenu zachytí, když zavrávorám. Od té chvíle mě dají na vozejk. Ach jo, cítím se blbě a chci vstát. Nemá to cenu, hlava se mi chce rozskočit... Ležím nějakou dobu na lehátku v ordinaci, poté mě převážejí sanitkou na neurologii. Výsledkem jsou tři lékařské zprávy a cesta sanitkou domů, chodit prostě nemůžu, vrávorám.
Druhý den odpoledne jdu na místní služebnu Policie Prahy 10, po vyčkání 2 hodin se mě ujímá jeden policista, kterému vysvětluji těžko uvěřitelný příběh s tím, že chci na oba jmenované pány podat trestní oznámení pro ublížení na zdraví a omezování osobní svobody podle paragrafu 221 a 231 trestního zákona. Sympatický policista mě vyslechne, prohlédne si lékařské zprávy a vysvětluje, že na trestní oznámení to není, že to splňuje "pouhou" podstatu přestupku. Zároveň se ptá, proč jsem nešel na služebnu ve Vyšehradské ulici, kam případ patří. Když namítám, že kvůli podjatosti a chování obou zasahujících policistů, kroutí hlavou a volá na onu služebnu, zda tam mají nějaké podání ze včerejšího dne. Hlídka ve služebně mu potvrzuje, že přijali podání na spáchání přestupku od dvou revizorů na moji osobu. Nemám sílu to komentovat... Namítám, že já jsem poškozený a že chci podat totéž na ně. Tvrdí a radí mi, abych to nedělal, že v tuhle chvíli je to prý jedno, prý už je ten spis jednou založený a stejně se bude prošetřovat. Pokrčím rameny a rezignuji. Vyčkávám a čekám na spravedlnost, čemuž se oba revizoři už jednou v čekárně vysmáli, když mi tvrdili, kolik budou mít svědků, kteří jim dosvědčí cokoliv... Teď už jen, jak řekl Seneca, doufám ve spravedlnost, ale jsem připraven i na bezpráví... Jedno je jisté, k této události se ještě vrátím...