Návrat na jinou planetu

31. července 2008 v 23:11 | Rostak
Čas pomalu ubíhá, je to už třetí týden, co jsme se vrátili a stále se nějak nemůžeme srovnat. Prej se tomu říká kulturní šok, já mám ale pocit, jako když jsem přiletěl na jinou planetu. Čumím ženskejm do výstřihů propastných hloubek černé díry, civím na lidi (tolik bělochů pohromadě jsem už dlouho neviděl), na ulici obdivuju čistotu (i když se nad tím mnohý Pražan zasměje), přes sálající sluneční paprsky, které prý dosahují v dnešních dnech tropických teplot, je mi stále zima (prosím, až mě uvidíte, nebijte mě), marně hledám na ulici stánek s občerstvením, kde bych se dobře najedl za třičtvrtě dolaru, v obchodech na mě všechno padá a nechápu, jak je to za ty ceny prodejné, oceňuji výšku dveřních futer, které nechávají mou otlučenou hlavu na pokoji, v bytě chodím jak lev v kleci a po nahlédnutí do prosklených skříní realitních agentur zjišťuji, že těch pár metrů prostoru má cenu několika milionů, znovu a znovu zkoumám natočenou vodu z vodovodu, jazykem ji převaluji v ústech a pomlaskávám si, jak je výtečná, aniž bych ji musel filtrovat, se zdráháním se sprchuji teplou vodou, pročítám a listuji oblíbenými kusy v knihovně a přemítám, kdy jsem je asi tak četl, kroutím hlavou nad lidma, kteří se opalují na kusu betonu na říční náplavce a ženský si se vztyčenou hlavou vykračují k občerstvení topless, když přecházím ulici, žasnu, že mě auta nesejmou, ale dávají mi i přednost a neustále večer zkoumám žárovku, protože už tolik hodin svítí a stále jde proud, a to je divný, ne? Jistě si mnozí říkáte, k sakru, už jsou tu tak dlouho a ještě se neozvali... Kámoši, prosím vás, mějte trpělivost... Jsem teď takový sociální debil, ve společnosti se cítím naprosto nepatřičně, číšníkovi v restauraci dávám s vítězoslavným úsměvem pět korun dýško a na otázky, jak se máš, reaguji s vrčením... Léňa pomalu obchází budoucí zaměstnavatele, já se vrátil zpátky do školy, kde jsou považte nejen nové lavice, židle a tabule, ale ve všech třídách visí i plazmové televize! Zřejmě to posune naši zaostalou výuku někam do středu 21. století. Okamžitě jsem hned v Pákistánu, kde na otlučeném stole učitele leželo jablko a rákoska... Tu mi bohužel asi nepovolí... Časem vyberu nejlepší fotky a udělám pro vás výběr toho, co se nás nejvíce dotklo za srdce. Teď jen stále zkoumám, v jaké dimenzi jsem se to vlastně ocitl. Teď kromě toho momentálně přemýšlím, zda nezaložím blog roztržitého učitele:-)))
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Speedy Speedy | 17. srpna 2008 v 22:34 | Reagovat

Koukám, že tu nemáte žadný komentář na konec. Jsem ráda , že jste v pořádku dorazili zase domů. Když jsem si ted četla všechny komentáře za celý rok tak jsme se rozbrečela jak želva. Je to fakt dojemné a hrozitánci hezké , že jste něco tak naročného a užasného dokázali. Ahoj Zuzka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama