Indoneska houpacka, kreatury v lese a sopecne (na)dymani.

22. června 2008 v 10:10 | Rostak
"Uz se nam to krati, ted uz je to jen jako normalni dovolena", prohlasila Lena a soukala do sebe svoji oblibenou lepivou ryzi s kureci naplni. Jojo, "normalni" dovolena, ja tomu nekdy rikam rekreace:-) Jenze v Indonesii je to stale jako na houpacce. Jednou nahoru, jednou dolu. Zato proradne a se svihem... Na Bali jsme jeste navstivili Ubud, prijemne mistecko, kde je na kazdem rohu a v kazde ulici dilna, kde zrucni remeslnici vyrabeji neuveritelne veci od batikovanych tricek pocinaje, pres koralkovane a stribrne sperky, saly, obrazy a obrovskymi rezbami a drevoryty konce. Bydleli jsme v jedne rodine, jejiz otec nas "sbalil" uz v Denpasaru a protoze pusobil velmi duveryhodne, ustlali jsme si u nej a musim rict, ze jsme toho rozhodne nelitovali. Snidane v cene byla obrovska, rodina mila a prostredi uzasne. Jeho modlitby na dalsi cestu nas zrejme provazi dodnes, protoze zadny vetsi pruser od minule nas nepotkal. Krome prochazeni dilen a nakukovani do obchudku jsme navstivili mistni posvatny lesejcek, kde zije spousta opic. Lonely Planet o nich pise, ze to jsou kreatury, osobne si myslime, ze jako obvykle se pruvodce myli. No, co byste si pomysleli o lidech, kteri krmi opice banany, ackoli je vyslovne upozorneni, ze se to nesmi. Co s pipinkou, ktera dava opici banan z ruky, hladi ji po srsti a neco detinsky zvatla? Opice si samozrejme hrabne i po zbylem trsu v druhe ruce, ale pipinka z USA se ni podiva prisnym pohledem, mava prstickem a rika: "Ty, ty, ty!" Jiny anglicky spratek na opice mava, dela posklebky a leze za nimi na strom (za coz sklidi obdivne povzdechy prihlizejicich pipinek), korunovanymi voly se stal ovsem mlady par z Ruska, kdy pipinka nechala opici vylezt na rameno a u toho se nechala svym protejskem vystavne fotit. Pravda, za chvili byla trochu afektovana, kdyz opice vykonala labuznicky nejdriv moceni a pak... ano, ano, slabe zaludky prominou, kadeni (dle hustoty by se to dalo nazvat i jinak, ale slibil jsem Lene, ze budu vic pouzivat spisovnou cestinu, i kdyz si myslim, ze nektere vulgarismy na pravem miste jsou vice nez cool, jsou proste vystizne) na pipincinu bluzicku a k tomu se jeste zacala placat do cela. No, kdo je pak vetsi "kreatura"? Na prochazkach kolem Ubudu jsme take zatim videli nejvetsiho pavouka, jeho velikost byla doslova k neuvereni, nakonec mrknete na fotku, do dlane bych ho neschoval:-) Jeste, ze nemam z pavouku fobii, kdyby se mi ale tenhle krasavec uvelebil mezi vocmama, fakt nevim:-) (a spisovna cestina je zas v haji, ach jo). Po ceste jsme uspesne znovu zacali pouzivat nasi partyzanskou taktiku z Barmy (kdo nevi, at se mrkne na predchazejici clanky). Nekdy to vyslo, nekdy ne, ale reknete sami, kdo si ma nechat libit, ze mate za stejne misto k sezeni s domorodci, kteri jsou vetsinou naprosto bezvadni, platit dvojnasobek, trojnasobek a vic? Dalibora naucila nouze housti (sice ho pak popravili, ale kdo ma na ty spatny konce myslet, ze jo?), nas nouze donutila ucit se indonestinu a pouzivat trapne uskoky, abychom vubec nekam dojeli. Ale jinak jsme se shodli, ze Indonesie je uzasna, lide jsou fajnovi a treba jidlo je mnohdy levnejsi nez v Indii, coz je co rict! Tenhle pocit jeste umocnila navsteva sopky Bromo v narodnim parku Bromo-Tengger-Semeru. Koho by nelakalo podivat se do nitra sopky, ze jo? Obcas to ma hacek, jak psal uz Jules Verne. Ale cloveku to neda. Fascinuje ho divat se na energii silnejsi nez ma on sam, nicivejsi, ale carokrasnou... (Prijde-li vam, ze si autor v textu nekdy odporuje, chyba neni na vasem prijimaci, jednoduse se mu nekdy nedostava slov, je unaven, pripadne nema invenci... ale snazi se.) Bromo je aktivni sopka, vulkanologove ji nazyvaji slovem drimajici, basnik by rekl, ze ze svych utrob dsti k nebesum siru, Rostak si mysli, ze v pravidelnych intervalech prdi, ale to je vlastne jedno (Lena je lisacky neutralni). Podstatne je, ze kdyz zajedete do vesnice Cemoro Lawang (z Probolinga to stoji 10 tisic indoneskych klacku, ale vydridusi chteji samozrejme vic), muzete si vylezt na Bromo a mrknout do krateru, pokud pres mraky sirovych prdu neco uvidite a kasel vam dovoli proces prdeni vyfotit. Ve ctyri rano jsme vysli na svitani k Bromu (coz jsme po ceste ale zavrhli) a vyslapli si naprosto nemoznej krpal na druhou stranu, (ostatni turiste se na nej nechaji vyvezt v dzipu, za coz plati tvrde v dolarech) abychom videli pri vychodu slunce i Semeru, skutecne aktivni sopku, ktera nejenom prdi, ale i poradne prebira sve utroby (co se ji nelibi, vyhodi, znate to, jak je to obcas s bolavym zaludkem ne?). Po dost silenym vybehu (Lenu jeste ted bolej klouby, kdyz si na to vzpomene) se nam naskytl uchvatny pohled, nicim neruseny, protoze jsme si navic nasli misto, kde jsme byli sami. Dymajici Bromo, paprsky vychazejiciho slunce, line se valejici sirnata a mlhou prisladla mracna pod nami a do toho boleni bricha Semery... Semeru promine, ale fakt UZASNY! Jeste, ze mam fotak, abych tu nadheru zachytil, popsat ji proste nedokazu... Skoda, ze nemame cas zdrzet se dele, hned bych tu stravil par dni, ale jeste se po ceste pokusime zkouknout blize mnohem nebezpecnejsi sopku Merapi (pro maminky: samozrejme bezpecne:-)) Vcera jsme po strastiplne a vycerpavajici ceste dorazili do Sola, centra batiky na Jave, takze Lena jenom louska prstiky a brousi si drapky na nejake hadriky, mesto je dnes ale lenive, vetsina obchodu ma zavreno, protoze je nedele a k tomu volby. Takze si tu pro vas pisu clanek a sazim fotky. Doufam, ze si oboji uzijete, mejte se bajecne!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | 24. června 2008 v 14:39 | Reagovat

Ahoj, to bych nebyla já, abych vám něco pod článeček nepřipsala, že? :-)) V Solu jsme si dali půldenní kurz moderní batiky (v Mama Home Stay, kde jsme i bydleli) a odvezli si pěkná trička, docela doporučuju, byla to příjemná změna. Solo je mnohem příjemnější než Yogyakarta, z tý jsme byli dost otrávení, samý bary, disko a divní lidi...

Jo, mimochodem, do Borobuduru jsme se dostali "vchodem" exit, kterej nikdo nehlídal :-))) toť takovej tip, kdyby jste tam mířili...

2 Helena Šimáčková Helena Šimáčková | 25. června 2008 v 21:31 | Reagovat

ahoj Lenko a Rosto, pisete, ze se vam to uz krati... kdypak vlastne dorazite? Koukam, ze uz jste pryc fakt rok, uteklo to, co?

My tu mame male novinky... Matej ma brachu, v patek 13.6. se nam narodil Filip. Takze ted si s Honzou uzivame plneho rodicovskeho vytizeni :-)

Mejte se krasne, exotiku vychutnavejte jeste plnymi dousky, myslim, ze navrat do prazskeho pracovniho procesu bude dost drsny... cauky, Helca

3 Petr a Lucka Petr a Lucka | Web | 26. června 2008 v 8:47 | Reagovat

Tak tak, návrat do pracovního procesu je šok o to horší pro mě, že na mě huhlaj anglicky a já jim jako vždy nerozumím a odkejvám jim všechno. Lucku to asi taky brzo čeká. Stačí si ale zavzpomínat na pěkné zážitky z Asie a člověk hned pookřeje na duši. Takže vychutnávejte Asii do posledního doušku. Těšíme se na setkání s vámi v Praze. Pracanti z NZ

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama