Červen 2008

Borobudurske rozcarovani

26. června 2008 v 9:25 | Rostak
Houpacka pokracuje... Nase posledni dny v Indonesii jsou ponekud stereotypni (temer se bojim to slovo napsat). Mezi jidlem a spanim prochazime par obchudku, prece jenom deset kilo dolu znamena, ze trosku budeme muset obnovit satnik. Do Yogyakarty jsme dorazili pred tremi dny, mesto na nas nejaky zvlast velky dojem neudelalo, ale sehnali jsme zde nase oblibene zazvorove zelatka a jidlo na ulici je misty sqvele, takze se to mezi temi vydriduchy da snest:-) Protoze do Jakarty nas ceka jeste dlouha a umorna cesta, rozhodli jsme se, ze z casovych duvodu pohrbime a odpiskame cernopiskove plaze u more a misto toho zavitame na ohnivou horu - Merapi, do ktere se pustime asi zitra nebo pozitri. V Indonesii nas bohuzel znovu dostihly dvoutydenni prazdniny, na coz mame fakt smulu, a vsude na pamatkach a u more je kupa lidi, kteri se obcas chovaji jak orangutani (i kdyz nevim, jestli jsem ted to inteligentni zvire moc neurazil). Dnes jsme se mrkli na Borobudur, pres tisic let nadhernou kamennou buddhistickou mandalu, skutecne skvostne misto pro meditaci a hledani pokory. Bohuzel Indonesani lezou po vsem, na vsechno se musej posadit, u vseho vyfotit a do toho jim jeste vsude odpadava z rukou bordel. Samozrejme, ze ne do odpadkovych kosu. Takze jsme z toho byli dost otraveni, i kdyz vstupne jsme neplatili (to bychom ho fakt chteli zpatky). Prosli jsme bez zaplaceni trhem, coz uz samo o sobe bylo dost vysilujici. Vsude jinde jsme vstupne poctive platili, ale i v te Indii a Kambodzi (o Pakistanu a Bangladesi ani nemluve) se snazi skutecne hlidat, aby lide stavby nenicili (zvlast, kdyz jsou zapsane v UNESCO), tady jsme ale nevericne sledovali naprosty nezajem kohokoliv z personalu, aby ty nevychovany hovada (pardon) nejak usmernili. Mozna je to i tim, ze prevazne muslimsti navstevnici jsou k buddhismu naprosto lhostejni, pro ne to zadny duchovni rozmer nema... No nic, kdyz vydrzel tisic let, neznicila ho nedaleka sopka ani zemetreseni, mozna jeste nejakej ten patek vydrzi. Presto se stale utvrzujeme v tom, ze se nam Indonesie moc libi. Pokud nenarazite na vykuky, kteri se vam snazej tvrdit, ze ten pravidelny autobus jedouci kazdou pulhodinu dnes uz fakt nejede, nebo ze ta strakata mazanice je "moderni" batika, potkate kazdej den spoustu lidi, kteri jsou usmevavi, poradej a (svata prostoto) nic za to nechtej! Proste jim staci, kdyz vam chutna, kdyz jim podate ruku, kdyz se s vami vyfotej nebo vam upravej cenu dopravy na spravnou miru... Mimoradne poselstvi: zdravime FILIPA! Necht je to kopcolezec se srdcem na dlani a bystrou hlavou:-) Doufame, ze budem moc pripit na jeho zdravi. My uz asi moc clanku nenapisem, ale kdo vi? :-)) Drzte nam jeste palce, at nas nepotka zadnej pruser a za par dni se uvidime. Slunecny zacatek leta preje Rostak a Lena.

Indoneska houpacka, kreatury v lese a sopecne (na)dymani.

22. června 2008 v 10:10 | Rostak
"Uz se nam to krati, ted uz je to jen jako normalni dovolena", prohlasila Lena a soukala do sebe svoji oblibenou lepivou ryzi s kureci naplni. Jojo, "normalni" dovolena, ja tomu nekdy rikam rekreace:-) Jenze v Indonesii je to stale jako na houpacce. Jednou nahoru, jednou dolu. Zato proradne a se svihem... Na Bali jsme jeste navstivili Ubud, prijemne mistecko, kde je na kazdem rohu a v kazde ulici dilna, kde zrucni remeslnici vyrabeji neuveritelne veci od batikovanych tricek pocinaje, pres koralkovane a stribrne sperky, saly, obrazy a obrovskymi rezbami a drevoryty konce. Bydleli jsme v jedne rodine, jejiz otec nas "sbalil" uz v Denpasaru a protoze pusobil velmi duveryhodne, ustlali jsme si u nej a musim rict, ze jsme toho rozhodne nelitovali. Snidane v cene byla obrovska, rodina mila a prostredi uzasne. Jeho modlitby na dalsi cestu nas zrejme provazi dodnes, protoze zadny vetsi pruser od minule nas nepotkal. Krome prochazeni dilen a nakukovani do obchudku jsme navstivili mistni posvatny lesejcek, kde zije spousta opic. Lonely Planet o nich pise, ze to jsou kreatury, osobne si myslime, ze jako obvykle se pruvodce myli. No, co byste si pomysleli o lidech, kteri krmi opice banany, ackoli je vyslovne upozorneni, ze se to nesmi. Co s pipinkou, ktera dava opici banan z ruky, hladi ji po srsti a neco detinsky zvatla? Opice si samozrejme hrabne i po zbylem trsu v druhe ruce, ale pipinka z USA se ni podiva prisnym pohledem, mava prstickem a rika: "Ty, ty, ty!" Jiny anglicky spratek na opice mava, dela posklebky a leze za nimi na strom (za coz sklidi obdivne povzdechy prihlizejicich pipinek), korunovanymi voly se stal ovsem mlady par z Ruska, kdy pipinka nechala opici vylezt na rameno a u toho se nechala svym protejskem vystavne fotit. Pravda, za chvili byla trochu afektovana, kdyz opice vykonala labuznicky nejdriv moceni a pak... ano, ano, slabe zaludky prominou, kadeni (dle hustoty by se to dalo nazvat i jinak, ale slibil jsem Lene, ze budu vic pouzivat spisovnou cestinu, i kdyz si myslim, ze nektere vulgarismy na pravem miste jsou vice nez cool, jsou proste vystizne) na pipincinu bluzicku a k tomu se jeste zacala placat do cela. No, kdo je pak vetsi "kreatura"? Na prochazkach kolem Ubudu jsme take zatim videli nejvetsiho pavouka, jeho velikost byla doslova k neuvereni, nakonec mrknete na fotku, do dlane bych ho neschoval:-) Jeste, ze nemam z pavouku fobii, kdyby se mi ale tenhle krasavec uvelebil mezi vocmama, fakt nevim:-) (a spisovna cestina je zas v haji, ach jo). Po ceste jsme uspesne znovu zacali pouzivat nasi partyzanskou taktiku z Barmy (kdo nevi, at se mrkne na predchazejici clanky). Nekdy to vyslo, nekdy ne, ale reknete sami, kdo si ma nechat libit, ze mate za stejne misto k sezeni s domorodci, kteri jsou vetsinou naprosto bezvadni, platit dvojnasobek, trojnasobek a vic? Dalibora naucila nouze housti (sice ho pak popravili, ale kdo ma na ty spatny konce myslet, ze jo?), nas nouze donutila ucit se indonestinu a pouzivat trapne uskoky, abychom vubec nekam dojeli. Ale jinak jsme se shodli, ze Indonesie je uzasna, lide jsou fajnovi a treba jidlo je mnohdy levnejsi nez v Indii, coz je co rict! Tenhle pocit jeste umocnila navsteva sopky Bromo v narodnim parku Bromo-Tengger-Semeru. Koho by nelakalo podivat se do nitra sopky, ze jo? Obcas to ma hacek, jak psal uz Jules Verne. Ale cloveku to neda. Fascinuje ho divat se na energii silnejsi nez ma on sam, nicivejsi, ale carokrasnou... (Prijde-li vam, ze si autor v textu nekdy odporuje, chyba neni na vasem prijimaci, jednoduse se mu nekdy nedostava slov, je unaven, pripadne nema invenci... ale snazi se.) Bromo je aktivni sopka, vulkanologove ji nazyvaji slovem drimajici, basnik by rekl, ze ze svych utrob dsti k nebesum siru, Rostak si mysli, ze v pravidelnych intervalech prdi, ale to je vlastne jedno (Lena je lisacky neutralni). Podstatne je, ze kdyz zajedete do vesnice Cemoro Lawang (z Probolinga to stoji 10 tisic indoneskych klacku, ale vydridusi chteji samozrejme vic), muzete si vylezt na Bromo a mrknout do krateru, pokud pres mraky sirovych prdu neco uvidite a kasel vam dovoli proces prdeni vyfotit. Ve ctyri rano jsme vysli na svitani k Bromu (coz jsme po ceste ale zavrhli) a vyslapli si naprosto nemoznej krpal na druhou stranu, (ostatni turiste se na nej nechaji vyvezt v dzipu, za coz plati tvrde v dolarech) abychom videli pri vychodu slunce i Semeru, skutecne aktivni sopku, ktera nejenom prdi, ale i poradne prebira sve utroby (co se ji nelibi, vyhodi, znate to, jak je to obcas s bolavym zaludkem ne?). Po dost silenym vybehu (Lenu jeste ted bolej klouby, kdyz si na to vzpomene) se nam naskytl uchvatny pohled, nicim neruseny, protoze jsme si navic nasli misto, kde jsme byli sami. Dymajici Bromo, paprsky vychazejiciho slunce, line se valejici sirnata a mlhou prisladla mracna pod nami a do toho boleni bricha Semery... Semeru promine, ale fakt UZASNY! Jeste, ze mam fotak, abych tu nadheru zachytil, popsat ji proste nedokazu... Skoda, ze nemame cas zdrzet se dele, hned bych tu stravil par dni, ale jeste se po ceste pokusime zkouknout blize mnohem nebezpecnejsi sopku Merapi (pro maminky: samozrejme bezpecne:-)) Vcera jsme po strastiplne a vycerpavajici ceste dorazili do Sola, centra batiky na Jave, takze Lena jenom louska prstiky a brousi si drapky na nejake hadriky, mesto je dnes ale lenive, vetsina obchodu ma zavreno, protoze je nedele a k tomu volby. Takze si tu pro vas pisu clanek a sazim fotky. Doufam, ze si oboji uzijete, mejte se bajecne!

Indonesie - nadherna zeme, jen kdyby tu lidi tolik nekradli...

14. června 2008 v 7:28 | Rostak
Ahoj protinozci:-) Ani jednomu z nas se tentokrat do psani moc nechtelo, takze ten cernej Petr zbyl zas na me. Indonesie byla nase posledni zeme pred navratem domu, pokud nepocitam tech par dni v Thajsku pred odletem, kterej se uz zas priblizil... Slibovali jsme si, doufali jsme a celkove jsme si moc prali, abychom tu stravili nadhernej mesic bez votrapu, zlodeju a vubec velkejch pruseru. Zacalo to dobre, let z Kuala Lumpur byl uzasnej, pozorovali jsme koralovy ostruvky rozsety v mori, delty rek vlevajicich se z pevniny do more, no parada... Po pristani na Bali jsme si vzali taxik do nedalekeho Denpasaru, pak jsme nasli slusnej hotylek za cca 8 dolaru, vymenili jsme prachy (zase z nas byli milionari), podarilo se nam usmlouvat dobrou cenu pres prvni naprosto nemoznou nabidku, takze jsme meli radost. Pomalu jsme se rozkoukavali a planovali co a jak s casem (no pro vas nuda), vrhli se do naprosto unavne dvoudenni cesty na Flores, a tim to cele zacalo. Zacnu malym expose: po cele Asii se vas snazi mene nebo vice natahnout pri transportu, jidle, nakupovani, ubytovani atd., zkratka pri vsem, kdy platite (nekdy o tom ani neuvazujete). Obvykle to zacina nejakou absurdni cenou, napr. chcete si vzit taxi par kilometru, vite, ze stoji maximalne 1 dolar a chlapek si rekne o pet. Nasadite kyselej nebo vysmatej ksicht (podle toho jakou mate zrovna naladu) a reknete cenu 1 dolar (v mistni mene samozrejme, protoze kdyz platite v dolarech, vzdycky zaplatite mnohonasobne vic). Typek si rekne treba o 4 dolary, ja pak uz ho obvykle posilam do haje a jdu k nekomu jinymu, on za vami haleka nizsi cenu, ale vetsinou vezmeme stejne nekoho jineho. Nebo jinak: chlapek rekne nehoraznou cenu a vy se mu vysmejete (ale s mirou, aby neztratil tvar), reknete mu: "My friend, sorry, but I'm not first time in ...." (dosadte si libovolnou zemi) a chlapek se tak v 50 % pripadu zastydi a houkne: "Ok, sorry, I was just trying... you now?" Vy se zasmejete, pritakate a placnete si. Je jasny, ze kdyz mluvite mistni reci, je to uplne o necem jinym. V Indonesii se lokalni cenu prakticky nedovite a kdyz, tak vas za ni nevezmou (pokud to neni statem provozovana linka). Prvni rozcarovani bylo, kdyz nas naprosto odmitali vzit za mistni nebo aspon primerenou cenu (vsichni si stezuji na drahy benzin, coz je ale blbost, kdyz stoji pul dolaru, na druhou stranu v poslednich mesicich sly ceny hodne nahoru, za zminku stoji i pripomenuti, ze Indonesie je treti nejzkorumpovanejsi zeme na svete). A uz se to vezlo, mnohokrat nas natahli, protoze za mistni cenu nas do busu proste nevzali... Mnohokrat jsme prestupovali, spali v noci na nadrazi (Lena, ja hlidal), jeli 3x trajektem... strasny, tak unaveny jsme uz dlouho nebyli, zejmena ale proto, ze mistni vsude hulej jak fabriky!!! Fakt neuveritelny, v tehle zemi se kouri uplne vsude (dokonce jsme citili kour i cestou letadlem z Labuan Baja zpatky na Bali, prestoze letusky stale opakovaly, ze se jedna o nekuracky let!), po dvou dnech cestovani jsme citili skutecnou otravu nikotinem, cestou na Flores jsme nedobrovolne vykourili nekolik krabicek. Nastesti na trajektu jsme se vzdycky trosku prospali, ale jinak jsme po cca 48 hodinach dorazili do Labuanbaja totalne unaveni a votraveni. Domorodi kuraci jsou naprosto bezohledni, kdyz jsem nekolika z nich tipl cigaretu v jedinem miste, kde se na lodi nekourilo, tvarili se nechapave, casto se smali a ja se jen musel drzet, abych jim jednu nevrazil. V Labuanbaju jsme jeste ten vecer koupili dvoudenni vejlet lodi se snorchlovanim na Komodo a Rincu. Cena za jednoho byla 45 dolaru, k tomu jsme museli pripocist 20 dolaru vstup za osobu do narodniho parku a zhruba 5 dolaru za pruvodce (bez vypsani listku, 'of course'), takze zadna lace, ale bylo to s jidlem, snorchl a brejle s ploutvemi jsme si pujcili a hrozne jsme se tesili na komodsky draky a koupacku, tak jsme si rikali, ze to za to stoji... Na lodi jsme byli jeste s jednim anglicky mluvicim parem, kterej byl celkem bezproblemovej, ne ze bychom byla stejna krevni skupina, ale nelezli jsme si na nervy, a to bylo hlavni. Vypravet o komodskej dracich snad ani nejde. Predstavte si varany (fakt to nebyla iguana, Verko?:-) az o tri metry delsi a desitky kilo tezsi nez je iguana (komodskej drak muze mit az 140 kg), pancirem zdobeny, drapy vytaseny:-) Kdyz chtej, pohybuji se zatracene rychle, az 20 km za hodinu, a kdyz vas kousnou..., je zle. Nechapal jsem, jak je mozny, ze varan (sice velkej, ale stejne vuci krave furt docela malej) ulovi vodniho buvola. Predstavoval jsem si, jak s nim zapasi a hned bych vsadil na tu rohatou hlavu:-) Jenze, drak se proste k buvolovi (nebo k cemukoli jinymu, zere vsechno vcetne turistu) proste priplizi zezadu (jeho maskovani v suche trave nebo listi je naprosto dokonale, umi byt temer neviditelny, proste jen nehybne lezi a vyckava, kdo na nej slapne, jako se to stalo malem Lene) a jednoduse ho kousne. Pak jde s kamosema na pokec nebo chyta bronz… Jeho jedovate sliny, ci lepe receno, jeho zabijacky bakterie, vykonaji po par dnech praci za nej. Buvol zaklepe paznechtem a natahne brka... A jde se na hostinu Vzhledem k tomu, ze citi korist na dva kilometry daleko, sejdou se u mrsiny zpravidla cele familie draku a hodujou a klabosej, znate to, ne? Na ostrovech zijou krome jesteru jedovaty hadi, zabavny vopice, jeleni, vodni buvoli, spousta ptaku a pavouku. Proste je se na co divat. Je vlastne skutecne pozoruhodny, kolik toho muzete videt, kdyz drzite zobak. No, co dal... jidlo na lodi fantasticky, posadka (dva hosanci max. kolem 20) se fakt snazili, snaseli dobroty, delali caj atd., ze jsme se vlastne az stydeli, kdyz jsme se o nase prachy furt tak bali, balili je na dno baglu, brali si je na ostrov s sebou atd. Druhej den, kdyz jsme se vraceli do pristavu, jsme se zastavili jeste na jednom snorchlovani. Bagl s prachama jsme opet zavazali, sice se mi neco nezdalo, ale duverujte furt svym instinktum, ze jo? a skocili do vody. Snorchlovani bylo zas uzasny, voda skvela, jen ten divnej pocit zustal. Ok, pri navratu na lod jsem rozvazal batoh, kruci, byl zavazanej nejak jinak, ne? Ne, to se mi jen zda... Koukam na balicek s prachama, jsou tam, hm... fakt se stydim, takova neduvera, kdyz nam dva dny delaj pomysleni. Jenze, po navratu do hotelu mi to neda a chci prachy prepocitat. Kurva! 100 USD chybi. Hajzlove, ulevim si! Jdeme zpatky na lod, ale lod je v tahu. Chlapci na brehu se blbe smejou a ptame se, co hledame. Ignoruju je, ale nejradeji bych jim naplival do ksichtu. Lod pry odjela tankovat na nejakou plaz. Hovno! Jsem naspeedovanej, nasranej na nejvyssi miru a kdybych je mel pred sebou, vymazal bych je z vesmiru! Jdeme do kancelare k holcicce, ktera nam prodala vejlet, je z toho uprimne vysokovana jako my. Nejdriv se ji to nezda, ale kdyz ji ukazeme notysek, kde mame vsechna cisla bankovek napsany (je to jedna serie), uveri, i kdyz je z toho fakt prepadla. Jdeme za majitelem lodi, muslimem ze Sulawesi, ani on tomu uverit nemuze. Nojo, kurva, ale prachy jsou v hajzlu (pardon, ale fakt mi to pomaha, kdyz si ulevim, od toho sprosty slova jsou, ne?) Vahame, zda zavolat mistni zkorumpovanou policii nebo pockat, az lod prijede. Cekame, pomalu prichazi tma, kdyz jdu znovu do pristavu, lod prave priplula... Kdyz hajzlikovi reknu, at navali prachy, jen se mi vysmeje a rekne, at si ho prohledam a lod taky... To je na me moc, fuckuju... reknu, at jde na breh, ze pujdem na policii. To uz je kolem nas kupa chlapku z ostatnich lodi. Udelaji kruh. Ja se stale z hajzlika z lodi snazim vymamit nase prachy, drzim ho za tricko, on se mi smeje do oci. Au! Kurva, nekdo me prastil zezadu do spanku, az se mi na chvili zatmelo pred ocima. Zavravoral jsem a pustil chlapka a instiktivne jsem promachl pesti smerem, kudy prisla rana... Nic... Zurim... Je to na mne videt a vsichni potencionalni utocnici jdou z cesty. Boze, jak bych se chtel v tu chvili prat a rozsekat jim drzky! Jenze statecnosti prilis nepobrali. Nemam prilezitost, vsichni se klidej z cesty, skacou na lode, do jejichz pritmi by v tu chvili vlezl jen blazen, mohla prilitnout taky kudla, ze jo? Fuckuju a jdu zpatky k holcicce z cestovky. Volame policii. Naladu mame pod psa. Policie prijela i s tema dvema. Pri vyslechu nam prelozej tak kazdou 20 vetu, spousta z nich radeji sleduje fotbal v televizi, proste k smichu. Prej nic neukradli... hovno! Znovu ukazujeme, ze vsechny seriova cisla mame napsany... hroznej udiv! Ach jo, proc kdyz clovek potrebuje ruku zakona, narazi na vymytej mozek? Na policii je spousta civilu, nekteri ozrali, ach jo. Nikam to nevede, chlapci zapiraj, my absolvujem po x te stejne vysvetlovani. Typky si tam nechaj, ale nic neslibujou... Rozcarovani, sklesli, podvedeni, zklamani, otraveni a nasrani jdeme do hotelu. Holcicka nas vezme druhej den k vedme. Expose II: Pred tydnem naseho prijezdu do Denpasaru se v mori ztratila skupinka potapecu, ktere odnesl silny morsky proud, aniz by si toho nestastnici nejak vsimli. Lod, ktera s nimi vyplula, je hledala, ale marne. Po dvou dnech marneho patrani pozadali mistni lide jednu vedmu z nedaleke vesnice, zda by jim nemohla pomoci. Rekla, ze jsou nazivu na ostrove, ktery je z Labuan Baja vzdaleny sest hodin plavby! Zachranna lod je tam skutecne nasla. Neuveritelne? Neskutecne? Cista pravda. Povida si o tom cely Flores. Ok, nakoupime nejake darky, hlavne cukr, kondenzovany mliko, sladkost pro deti a kafe, veledulezitou ingredienci. Mame z toho trochu obavu, trochu jsme napnuti, taky si rikame, co je to za shit, ale kdyz nam otevre dvere, je jasny, ze je to pravda. Zhruba sedesatileta, mirne prosedivela, ale ciperna zenska, z niz sala neuveritelna energie, usmevava, proste uzasna. Pijem kafe a myslime na ty dva hajzly a kde jsou nase penize. U toho zertujem, pozorujem deti, ktere si hrajou se stenatky… mistnost je hrozne mala, sbita z prken, tahle rodina rozhodne velke penize nema. Nedopitou sklenici s logrem vylejem na tacek, vedma ji obrati a zkouma… Cekate kouzla? Cary mary? Bublifuk? Cernou kocku pres rameno, povesenyho netopyra a bradavici, of course? Nic takovyho, uprimne byl jsem jako vy byl trochu zklaman, ale pak to prislo... Starenka vedela o tom, ze jsme po ceste ztratili prachy (v Indii, nasi vinou), visime ji na rtech…, holcicka preklada… potvrdila, ze prachy ukradli hosanci z lodi. Pro me nic novyho, ja to rikal celou dobu, ale jeji slovo ma fakt vahu! Bohuzel happy end to nema. Penize jsme zpet nedostali, i kdyz jsme se jeste snazili. Nakonec jsme s holcickou na lodi vykonali voo-doo ritual, majitel dal chlapkum padaka, tak aspon nejaka satisfakce, ale trpky pocit zustal. Okradeni jsme ale zdaleka nebyli sami, jednomu klukovi vytahli ve spanku v busu 108 eur, jinemu paru se v noci vplizil zlodej do pokoje, holcicce z cestovky potopili lod v pristavu… Nicmene jsme na Indonesii nezanevreli, zeme je to nadherna, jen kdyby tu kurva ty lidi tolik nekradli… Na Bali jsme se z Labuan Baja vratili malym vrtulakem, predstava, ze absolvujem stejnou umornou cestu s domorodymi smokers, se nam prilis nezamlouvala. Dnes navic zacina na Bali tradicni festival, tak snad bude mozny psat i o necem lepsim… At se vam libej fotky draku, mejte se krasne a drzte nam jeste palce, at tech par dni do prvni parby s vama (nevim jak to udelame s tema dvema na Novym Zelandu) jeste nejak zfouknem. R. & L.

Z(a)traceny raj na ostrove Tioman

3. června 2008 v 16:20 | Rostak
Byl jednou jeden ostrov. Ne, na pocatku tohohle pribehu byl jeden 230 milionu let stary prales, kterej byl samozrejme uplne mimo tenhle ostrov. Dva upajdani, ale nateseni lidickove, kteri ho chteli navstivit, vsak meli smulu. Zprostredkovatele (neco mezi milymi usmevavymi jezinkami a skarohlidy coby malajskymi cernoknezniky znalych woo-do) je totiz lakali na prochazky dzungli (chapej, par set metru od nejblizsiho odpocivadla), na plavani v rece (jasnacka, ze vytekajici z "dzungle") a jine aktivity, ktere se jim (pokud uz od ctrnacti spite pod sirakem), zdaly ponekud bizarni, lehce detinske, az naprosto debilni vzhledem k nabizenym cenam. Velmi rozcarovani premysleli, jak by mohli "utratit cas"(pokud to vubec jde), ktery jim v zemi jmenem Malajsie, zbyval. A ted to prijde! ...Z vln se vyloupl ostrov... Pravda, proti clovickum naprosty staresina (priznejme si, ze uz tu par patku je), obcas trochu znudeny z "beach resortu", diskotek a podobnych hovadin, ktere dokaze vymyslet jen homo imbecil. Presto zustava kapku zahadny, kapku rozverny... chranici si po tisicileti stale stejne zarlive svuj tropicky prales plny pavouku, motylu, ptaku a netopyru, a taky vresticich opic a mytickych jesteru (jasne, ze jsem na spoustu veci zapomnel, napr. na brouky, pijavice atd.). Clovicci si ho vybrali stejne neduverive, jako je on prijal. Na ostrov se dalo dostat jen rychlou lodi, jejiz paluba byla plna podivnych stvoreni obtizenych objemnymi zavazadly, z nichz nezridka couhaly jeste podivnejsi predmety. Rostak a Lena na to vsak nedbali a obdivovali blankytnou vodu (ne, modrozelenou, ne, temne modrou, ne, bilou, neeeeeee! Prominte, vypravec trpi nedostatkem barevne invence), rozeklane ostrovy a skakajici zvedave ryby touzici spatrit nove prichozi. Po pristani clobrdy vyzvedla superrychla lod, ktera je vyvrhla na nevelkou plaz, kde stravili celkem sest noci a sedm dni. Jeji presny nazev ponecha vypravec v tajnosti (nenechte se zlakat titulkem). Clobrdum se tam zalibilo na prvni slapnuti. Kdyz otevreli dvere sveho docasneho utulku, zirali na promenujici se more (o barvach uz dost, vypravec na to proste nema) povalujici se line par metru od jejich chyse, kterou sdileli s kejhajicimi gekony, mravenci, hbitymi komary a ve vetru se stale kejvajicim strasidlem kudlankou (nekteri obyvatele zili obcas i pod chysi, o tom ale dale). Jidlo na ostrove bylo vynikajici! Pokud si clovicek odmyslel cenu, ktera (po kolikate uz) byla mimo poutnicky budget, jak anglomilci rikaji, chutove bunky se uz dopredu hadaly, zda daji prednost sladke palacince (co vypadala jako kolac od maminky) nebo toustu s kuratkem ci ovocnemu salatku... More splouchalo, pisek lakal ke hrejivym hratkam a Lena se nenechala nezlakat... Rostak si mezitim vytycil smely cil, pokorit nedaleke skalisko mlcky cnici k obloze (pravda, pry v neprostupne dzungli, co ale na tom?), celkem trikrat se vydal do hloubi pralesa, kde kazdou chvili sundaval roztodivne chlupate osminohe tvory ze sveho ksichtiku (pijavice, ktera si mezitim rozestlala v jeho pupiku, si nevsiml), klouzal a padal po vlhkych sutrech (ty brdo, nikdy predtim si nemyslel, ze by tropickej prales byl tak "neprirozene" vlhkej), funel a hekal... zpocenej a mokrej (dvakrat na nej sprchlo) a samozrejme nikdy ke skalisku (ac se fakt moc snazil) nedosel. Zato celkem trikrat brodil reku nebo jeji pritoky (dosud si tim, co vlastne brodil, neni jist), spatril jeden vodopad, desil svym zarostlym, otrhanym a pak i zapachajicim zjevem opice a sam se k smrti vydesil, kdyz mu pres hlavu skocila iguana (jester s pohyby draka a mrstnosti lasicky). Lena mezitim pokojne louskala dalsi a dalsi roman, popijela cajik, obcas neco zakousla z dobrouckych pochutin od domorode mama, telo nastavovala hrejivym paprskum slunce a obcas vklouzla do vln, kdyz zkoukla more, jez melo ji sympatickou zeleno.... ale uz dost! Rostak se cely cas marne pachtil ke skalisku, marne lovil svym kalasnikovskym fotopristrojem plache jestery... nic, prales se mu smal... sem tam mu vmetl do tvare nejakyho toho spidera s dlouhejma nohama (bohuzel to nikdy neocenil)... Zplihly se vracel k chysi, naprosto nechapajici kdo tu skalu prendal a kde je momentalne sever, spinavy, zablaceny a smrduty, kdyz na ceste (par metru od chyse) uvidel jednoho jestera... Okamzite ho zasypal privalem fotovystrelu... Jester zdanlive ospaly nechapave ziral, co to ten clobrda dela. Pak mu frnknul... Rostak ale zjistil, ze spolu se svymi podobne pratelskymi kamarady bydli par metru od chyse, kde clovicci prebyvali. Pcha! Hnat se za nimi do zelene propletene zmete vetvi a korenu! Kdepak. Vyrovnano. Od te doby, kdyz Rostaka popadl fotograficky zapal, vzal fotak, houkl na Lenu: "Jdu za svejma kamosema." A bylo to. More bylo tak pruzracne, ze kdyz vas libla ryba do palce, videli jste, jestli se do toho zlomyslne neuprdla. A tak cas line plynul... Koupani, jidlo... koupani... jidlo, pardon, sluneni... a zase jidlo? Obcas byl rytmus narusen pozorovanim pavouku, jesteru a brouku, kteri si ustlali z nebe primo pred vami. Cas od casu (pokud mel zrovna dobrou naladu) jste si mohli potrast klepetem s krabem, kterej o sobe pohybem dal vedet. Jinak jste ho nenasli. Jeden clobrda se take rozhodl vyzkouset podivnou cinnost zvanou snorchlovani. Pujcil si brejle, ktere mu vubec nesedely, dychaci trubici, jez byla kvuli nezbednym vlnam casto potopena a zachrannou vestu, aby mohl na hladine fakt jen lezet. Pozoroval tak rozlicne hemzeni v hlubinach, dotykal se ryb, videl mrtve i zive koralove utesy... a zapomnel na cas, proto trochu zmrznul... Jak zmrznout v tropickem raji, inu, i to jde, kdyz v mori zapomenete pred zapadem slunce na cas. Pratelil se take s metrovym zralokem, ale jen kratce, zdrhnul... Kdo? No, to je prece jesne, kujoni! Zralok prece:-) Ehm, ehm... To je fajn, ze vypravec muze fabulovat, jak chce... Mozna, ze jsem na neco zapomnel, treba na kohouta kokrhajiciho o pulnoci nebo o te zraloci snidani pozorovane z plaze jsem taky nerekl, jo, a tom sykajicim drakovi, to jsem taky nezminil... Byl nebo nebyl jeden ostrov?