Březen 2008

Vznesenost davnych dob a padly raj v Thajsku.

30. března 2008 v 9:55 | Rostak
Nez budeme prekracovat hranici do Laosu, dovolim si par slov k Thajsku. Jak Lena psala, z Barmy jsme prijeli mirne otraveni, i kdyz jak cas plyne, na nektere veci v Barme budeme rozhodne vzpominat a rozhodne jsme tuhle zemi nezavrhli ani nevymazali z mapy. Dvoji ceny, ktere nas misty privadely k zachvatum, jsme totiz zazili i v Thajsku. V Bangkoku jsme stravili par dni docela prijemnym lenosenim a pak se vydali smerem na sever do Ayuthayi, kde jsme obdivovali hlavu buddhy v objeti korenu stromu. Rekl bych, ze je to jeden z nejduchovnejsich zazitku v Thajsku. Samozrejme, kdyz clovek pomine ty davy turistu, ktere se s ni chteji vyfotit. Pokud krasy Ayuthayi srovname se Sukhothai, vyjde z toho ale Sukhothai vyrazne lepe. Na obou mistech jsme si zajezdili na kole, i kdyz pot z nas leje, prece jen je vrchol sezony, ci spise uz konec a v Thajsku bude uz jen tepleji a navic za par tydnu prijde obdobi destu, takze jsme prece jen radi, ze za par dni uz trada do Laosu. Thajsko je turistickym rajem a je to tady znat. Vse je dostupne, jakakoli aktivita, at uz je to letani, lezeni, jizda na motorce, jeskynareni, let v balonu nebo sex, a to vsechno vicemene za smesne ceny. Bohuzel tato dostupnost nici i mistni tradicni kulturu a prirodu. Severni Thajsko a Barmu driv pokryvaly tykove lesy, dnes jsou vykacene. Lide na venkove se zivili zemedelstvim, dnes je zivi foceni se s turisty. Z Chiang Mai muzete absolvovat desitky "treku" do vesnic, kde ziji Karenove, Akha a dalsi kmeny. Problem je, ze je to jako v zoo. Raj je ztracen, coca-colu a pivo si muzete koupit i v lese, vylezete na kopec, ejhle, obcerstveni... Jo, jako prazdninova destinace pro rodice s detmi je to dobry, ale preci jen, kdyz projedete Pakistan a Bangladesh, tak vas to neuspokoji. Vse je tak jednoduche a VY jste tim zbozim, kdyz se vydate na trh, mate problem neco koupit, protoze je vse tak 'same, same, nothing different'... A k tomu se jeste zeptate v oficialni turisticke kancelari na cenu busu do centra a oni vam bez mrknuti oka reknou dvojnasobnou castku. Ach jo, mne to tak leze na nervy. V Barme jsem jednomu vometakovi rekl, ze tu lod radeji potopim, nez abychom vystoupili nebo zaplatili ctyrnasobek, v Sukhothai az kdyz jsem drzel ridice busu za limec, tak mi prachy vratil, je to opravdu unavne. Az mi nekdo priste rekne, ze mam jako cizinec zaplatit nekolikanasobek vic nez mistni, ja mu fakt uriznu ruku. Necekame, ze by to bylo v Laosu lepsi, treba budeme prijemne prekvapeni. Pridali jsme pro vas nove galerie fotek, doporucujeme hlavne Bangladesh (Dhaka), Barma (Inle) a Thajsko (Ayuthaya, Sukhothai).
Mam uz docela slusnou sbirku buddhu, kdyby pak nekdo chtel zkusit meditovat:-)

Nejasna zprava o zemi, na kterou by Buddha zrejme nebyl hrdy.

21. března 2008 v 12:47 | Lenka
Tak uz to nejde dal odkladat. Predevcirem nas letadlo premistilo zpatky do Bangkoku (pripada nam to trochu jako navrat domu, je tady vsechno tak jednoduche a je tu tak dobre jidlo), a tak se musime konecne trochu podelit o to, jak jsme se meli v te Barme (nejak je nam nazev Barma porad prijemnejsi nez nazev Myanmar, ktery pro zemi vymysleli prislusnici vladnouci junty), kde ziji 'nejmilejsi a nejpratelstejsi lide z cele jihovychodni Asie' - alespon tak Barmu chvalili temer vsichni, s kym jsme se pred odjezdem o nasi nadchazejici ceste bavili.
V Yangonu jsme se, krome aktivni ucasti v historce se skokem z okna a snedenou soskou, kterou v minulem clanku vylicil Rostak a o jejimz pokracovani bohuzel nemame zadne zpravy), snazili zjistit nejake informace o moznostech individualniho cestovani bez nutnosti vyuzit nekterou z vladou provozovanych sluzeb (letecka, zeleznicni a lodni doprava). Vedeli jsme predem, ze ceny tehle sluzeb pro cizince jsou vladou stanovene tak, aby vhodne vyzdimaly penezenky ucastniku organizovanych zajezdu duchodcu zejmena z Nemecka a Francie, na coz jsme jednak nemeli fondy, jednak jsme naprosto nemeli chut delat vlade dojne kravy. I na vstupech a jinych poplatcich (mezi nimi absurditou obzvlaste vynika poplatek 10 USD za to, ze ze zeme odjizdite), ktere kasiruje rovnou v americkych dolarech, totiz docela slusne rejzuje.
Dozvedeli jsme se mimo jine, ze by melo byt mozne dostat se do statu Rakhain, ktery hranici s Bangladesi a jehoz brehy jsme pred par tydny pozorovali z lodi behem vyletu na bangladessky St. Martin Island, autobusem po zemi, aniz bychom museli pouzit prepravu vladni lodi za 40 USD na osobu. Rozhodli jsme se tedy nasi cestu zacit opacnym zpusobem, nez vsichni ostatni, ktere jsme behem cestovani v Barme potkali, a vydat se z Yangonu na severozapad, pres mesto Pyay do Magwe, kde jsme meli presednout na jiny autobus smerem na zapad do mesta Mrauk U (cti miau, jako kdyz mnouka kocka), do ktereho se Rostak moc chtel podivat. Bohuzel autobus, kterym jsme jeli, mel opet problem s levym zadnim kolem, nekolikrat se po ceste opravovalo, a tak jsme do Magwe dojeli s mnohahodinovym zpozdenim uprostred noci. Uz davno zkuseni v bivakovani na autobusovych a jinych nadrazich jsme ani nesli zjistovat, za jakou specialni taxu pronajimaji nocnim prichozim pokoje v jedinem hotelu ve meste (mozna je vhodnejsi rict 'na krizovatce' nez 've meste'), autobus na zapad mel stejne odjizdet uz rano v 5. Cestou na autobusak jsme jeste overovali s policajty, jestli je to skutecne ok, ze pojedeme busem a ne lodi nebo letadlem. Pry no problem a listek stoji 2000 kyatu (mistni mena, vyslovuje se cat, na zacatku 'c' jako ve slove cestina). Kvuli neuveritelne hladovym komarum jsme temer nezamhourili oka a uz po ctvrte hodine jsme vyrazili shanet listky. Ukazalo se, ze to nebude zadna sranda. Posilali nas od certa k dablu, az nakonec jeden autobusak rekl, ze jede tim smerem (asi tak na pul cesty) a proda nam listky na zadni sedadla za 7000 kyatu (cca 7 USD) pro jednoho. Mistni ve fronte pred nami platili par stovek. Nevericne jsme kulili oci a snazili se namitat, ze jsme se informovali u policajtu a cena pro jednoho ma byt dva tisice az na konec a ne 7000 na pul cesty, ale byl neoblomny. Bud zaplatime tuhle cenu a ani o kyat min a pak muzeme pet hodin nadskakovat na zadnim sedadle (ne ze by to bylo tak daleko, ale po tech vymolech, kterym rikaji silnice, se obvykle o moc rychleji nez 20 km/h jet neda), nebo nepojedeme nikam. Bylo to tak 'mile a pratelske', ze jsme se rozhodli, ze nebudeme riskovat presun do nejake vesnice, odkud nas pak mozna nikdo nebude chtit vzit dal za min nez treba za dvojnasobek, a radsi jsme se vypravili shanet listek do Baganu, nasi dalsi planovane destinace. Ac listek pro jednoho stal neco pres 2000 kyatu na osobu, autobusak trval na tom, ze nam ho v zadnem pripade neproda za min nez za 6000. Pry tam stejne jiny bus nejede. To uz jsme byli z te mistni 'pratelskosti' rozzhaveni do bela, a tak jsme hodili bagly na zada a vydali se pesky smerem na vypadovku na Bagan. Stop nepripadal v uvahu, vsechna auta vcetne dodavek jezdila naslapana az po strechu (a vetsinou i nad strechu). Nastesti jsme brzy dosli za mesto, kde jsme chytili nejaky bus do nejblizsiho mesta nasim smerem. Pruvodci se nas opet snazil radne zkasirovat, ale diky mistnakovi, ktery se nas zastal, jsme nakonec platili normalni cenu. Sice jsme museli jeste dvakrat presedat a o cenu listku se vzdycky dohadovat, ale hralo nas u srdce, ze se nam podarilo uniknout aspon jednomu nestydovi, kteremu nebylo trapne po nas chtit trojnasobek ceny.
Bohuzel vzhledem k tomu, ze jsme nedlouho predtim prijeli z Indie, kde je normalni, ze se vas vsichni snazi tak nejak natahnout, ale kdyz vidi, ze pokus nevyjde, nemaji problem poskytovat sluzby a prodavat veci i za normalni nebo jen mirne vyssi ceny, a Bangladese, ktera je jeste o tolik chudsi nez Barma a nikdo se nas tam ani naznakem nepokusil takhle natahovat), a taky vzhledem k tomu, ze takhle behem prvniho tydne vypadal kazdy pokus nekam jet, neco si koupit nebo si dat nejake jidlo, nejak jsme vuci tem 'milym a pratelskym' barmancum mirne zahorkli. Nase rozcarovani bylo asi jeste o to vetsi, ze jsme se do te 'zeme opravdoveho buddhismu' tolik tesili. Behem dalsich tri tydnu se to sice trosilinku zlepsilo (nesnazil se nas nestydate zdimat uplne kazdy, jenom asi kazdy druhy a taky jsme tri dny chodili po venkove, spali u lidi ve vesnici a v klastere a nemuseli nic kupovat), ale zas jsme se setkali s jinym rysem 'pratelskosti' - kdyz jdete v Cechach na vandr, potkate na cesticce uprostred pole mistnaka a pozdravite, rekla bych, ze tak osm lidi z deseti, a mozna i vic, na pozdrav odpovi. Ovsem ne tak je to zvykem v krajich barmanskych... dockate-li se odpovedi dvou, je to temer stastne znameni! Snazili jsme se o nasem rozcarovani z toho, ze se vetsina lidi usmiva a chova pratelsky jenom tehdy, kdyz se jim podari vas pekne 'podojit', mluvit - s majiteli hotelu, pruvodcem na treku a dalsimi par anglicky mluvicimi, ktere jsme meli to stesti na ceste potkat. Vetsinou jsme se dozvedeli, ze je to tim, ze po zarijovych protestech spousta turistu (rozumej nemeckych a francouzskych duchodcu) zrusila sve drahe zajezdy, a tak za letosni sezonu Barmu navstivilo az o 80% turistu min nez v predchozich letech. No a kvuli tomu se vsichni, snazi odrit aspon tech par, co prece jenom prijeli. Jeden by predpokladal - malo turistu znamena vetsi konkurenci, prostor pro soutez a snahu nabidnout aspon neco navic? Snazili jsme se pochopit, ale neuspesne. Tahle logika asi funguje jenom v 'zapadnim svete' od Ameriky po Banglades. No a za logiku, ze cizinec musi za stejnou sluzbu platit nekolikanasobne vic, pry udajne muze vlada. Uctuje cizincum drazsi ceny za vlaky, lode a letenky, a tak si 'chudaci' mistnaci mysli, ze je to snad nejake narizeni... ovsem preplatky z jejich byznysu smeruji do kapes jejich, ne vladnich, ze :)
Aby to ale nevyznelo, ze si myslime, Barma je opravdu hrozna zeme, do ktere je lepsi nejezdit, to bychom neradi. Je tam k videni opravdu spousta nadhernych pamatek (zejmena stovky pagod v Baganu nas opravdu uchvatily) a v nekterych castech zeme je moc pekna krajina. Bohuzel nemuzeme napsat priroda, protoze jsme behem nasi cesty zadnou nevideli, a to ani behem tridenniho 'treku' k jezeru Inle. Nejvic nas sokovalo, ze v kazde vesnici kazdy vecer zapali aspon kousek strane (obvykle tak strme, ze se na ni neda ani nic pestovat, ale, jak nam vysvetlil nas pruvodce, ve vysoke trave a rosti by mohla zit nejaka zvirata, ktera by mohla ozirat urodu na polich). Kdyz jsme pred nekolika tydny preletali z Kalkaty do Bangkoku, porad jsme se divili, proc ze strmych udoli mezi kopecky porad stoupaji sloupy dymu, a rikali jsme si, jestli nebojuji s nejakymi lesnimi pozary. Tak ted uz to vime... zblizka je to jeste smutnejsi pohled, nez z letadla. Trochu jeste zbyva dodat, ze jsme az do te doby nevideli tolik ustrasenych pejsacku (ani v muslimskych zemich, kde pejsci rozhodne nepatri mezi oblibena zviratka), natoz treba nekoho, kdo by stenatko polil horkou vodou jenom kvuli tomu, ze ocuchava kolem cajovny. Nu, buddhiste, jak maji byt :(
Presto bychom se do Barmy radi jednou vratili a podivali se do mist mimo hlavni turisticky okruh, kam se dnes bud nesmi nebo je nutne letet predrazenym letadlem. Taky porad doufame, ze uz priste nebudeme mit takovou smulu na lidi (rikame tomu smula, proste jsme asi prijeli ve spatny cas a jeli jsme po spatne trase). Snad se barmanci dockaji svobody a neschramstne je Cina, i kdyz oboji z dnesniho pohledu vypada ponekud prilis idealisticky. Moc bychom jim to prali.
A ted z veselejsiho soudku. Dneska se nam podarilo ziskat laoske a kambozdske vizum, takze pozitri se rozloucime s Bangkokem, par dni stravime v severnim Thajsku, a pak hura do Laosu! V Laosu snad potkame Petra s Luckou (mrknete na jejich blog tady, taky uz projeli hezkej kousek Asie) a ti nam pekne poreferuji (doufame), jak to v Laosu a Kambodze chodi. Vzhledem k tomu, ze se nas dneska pokusili natahnout uz na kambodzske ambasade (chteli, abychom za vizum zaplatili skoro dvojnasobek ceny, ktera je uvedena primo na stitku viza!), zrejme to taky bude stat za to. Ale co, za Angkor a Planinu dzbanu to vecne handrkovani urcite stoji!
PS: V poslednich dnech Rostak nasazel nove fotky do galerie, tak na ne muzete mrknout. Bohuzel u toho dost upel, protoze cely pobyt v Barme mel uvnitr fotaku necistotu, a tak je na vsech fotkach vice ci mene patrny flek. Snad pujde aspon z nekterych fotek odstranit... Kdybyste se nekdo dobrovolne prihlasil jako skolitel prace s Photoshopem, urcite bychom skoleni neodmitli... Nastesti cisteni fotaku u Nikonu v Bangkoku probehlo uspesne, a tak Rostakovi zlepsila nalada a muzeme se tesit na dalsi pekne obrazky!

Muz, ktery snedl Buddhu.

1. března 2008 v 15:33 | Rostak
Vy, kteri mate pocit, ze autor techto radek rad fabuluje, snad tenhle text ani nectete. Ba, vy ostatni, verte, neverte, stalo se kdesi za devatero horami a devatero rekami v zahadne a krasne zemi jmenem Myanmar, ktere vladl zly general. Lena do Barmy moc nechtela, stejne jako do Bangladese jsem ji musel premlouvat a ukecavat, nez kejvla na to, abychom sem jeli. Zeme bengalska ji ale nadchla, doufal jsem, ze tomu bude i tady, v Barme. Jsme tu ted prilis kratce na to, abychom ji mohli nejak hloubeji hodnotit, i kdyz nektere prihody s mistnimi, ale i s cizinci, kterych tu i pres hlavni sezonu prilis neni, jsou jako blizka treti setkani naprosto vzdaleneho druhu. O jeden pribeh, ktery se skutecne udal hned druhy den po prijezdu do Yangonu se s vami chci podelit. Po necelem dvouhodinovem letu nad vychodni Barmou, ktera je pro cizince prevazne uzavrena, coz je fakt skoda, protoze z letadla je na ni naprosto okouzlujici pohled, jsme pristali v hlavnim meste Myanmaru, v Yangonu. Letiste jak kdyby vypadlo z oka sedivym barakum 80. let u nas, nevlidne, studene, odporne... Vubec jsme nemeli predstavu, kam pojedeme, v Barme muzete spat jen v hotelech pro cizince a ubytovani platite pouze v dolarech, jedna mnoha z mistnich specialit, o kterych jeste urcite v nejakem clanku bude rec. Jako vzdy, kdyz nevite mistni ceny, jsme mirne tapali a odhaneli mistni nahanece, kteri mi tady sahaji tak po prsa:-) Jeden z nich byl ale tak mily, ze jsme se nechali premluvit a odvezt zadarmo do hotelu, kdyz nam slibil, ze tam bude slusnej pokoj za deset dolaru. Vzhledem k tomu, ze z letiste je to do centra asi 13 km, usetrili jsme za taxik, za ktery mistni vydridusi chteli 6 USD. Cestou jsme jako vzdycky cumeli na lidi kolem, je to vzdy trochu tajemne vstoupit do cizi zeme, o niz navic vite to, ze je nesvobodna. Hotylek to byl prijemny, zalibilo se nam tam od prvni chvile a taky tam zacal tenhle pribeh. Nejdriv jsme si dali ale sprchu. Teplou!!! No, ja vim, ale my jsme ji po zhruba 6 mesicich meli tak 4x, takze si snad nejakej ten vykrik do tmy muzu dovolit.-) Zeme i vzduch sala na plny pecky, pres den je na slunicku urcite kolem 40 stupnu, je to ale mnohem sussi vedro nez v Thajsku, ktere se navic v noci zahadne meni v dusne a vlhke klima, ktere jako by mavnutim proutku pred svitanim zmizi, no proste uz jen pozorovat pocasi je tu celkem narocnou intelektualni cinnosti. Vzhledem k tomu, ze jsme prijeli dopoledne, dostali jsme i snidani, ktera je vetsinou v cene ubytovani a neni jen tak ledajaka! Ovoce, vajicka, dzus, toustiky...parada! Takze tu jsme slupli a prijemne nasyceni a prohrati horkou sprchou jsme na par hodin upadli do stavu hlubokeho spanku. Odpoledne jsme se ale vydali na prochazku do mesta, ktere je sice mestem hlavnim, ale vypada jak provincni mestecko z Nemocnice na kraji mesta, nebo tak neco. Lide se usmivali, presto vsude citite strach a napeti, rada mistnich se s vami vubec nebavi, problemy s komunikaci budeme zazivat od pristani neustale. Jak jsme si stezovali, ze v Bangladesi je problem se domluvit, protoze mistni anglictinu nepouzivaji, tady v Barme je to tisickrat horsi... Zaplatime 10 USD za vstup do slavne Shwedagon pagody, kde zustaneme az do vecera. Mrknete pak na fotky... Uzasne misto, kde brouzdi davy mistnaku i turistu. Pagoda zlatne pod modrym nebem, a kdyz prichazi zapad slunce, uzasne meni barvu. Pri prochazce zpatky do hotylku menime prachy, coz se ukaze jako dost problem, ale o tom snad taky jindy. Zacnu nasledujicim dnem...
Po uzasne snidani a sprse si naplanujeme prochazku mestem. Hotelovy personal je prijemny, mluvi dobre anglicky, a tak se ptame na celou radu veci, informace tady jsou pro turisty zivotne dulezite, protoze rada komunikaci je pro cizince uzavrena a vojaci vas klidne vrati i desitky kilometru nazpatek, i kdyz je vase vysnene misto nadohled. Tlacham s recepcni a koukam ji pritom do vystrihu (samozrejme neumyslne, jenze kdyz je clovek o dve hlavy vyssi, fakt nevim, kam mam klopit oci), kdyz se ozve hrozna rana a strechou, ktera kryje par kavarenskych stolku pred hlavnim vchodem, proletne polonahy muz. Tezkopadne se zveda z betonoveho stolu, na ktery dopadl, a cely zakrvaceny a odreny se mota na travniku, kde ho zachytne par mistnaku, nez se zhrouti na zem. Z recepce na to koukaji vsichni uplne vydeseni, to uz ho ale pokladame na zem a ja mu soupu pod hlavu batoh, ktery rudne krvi z odrenin a trznych ran. Nikdo nechape, co se stalo, ze zacatku jsem si myslel, ze je to zlodej, ale pak se ukaze, ze je to kluk z Madarska, ktery je tu na dovolene se svoji zenou. Ta uz je u nej, drzi ho za ruku a nesouvisle neco rika. Snazime se s Gabrielem (tak se ten nestastny letec jmenuje) mluvit, ale prochazi sokem, takze kontrulujeme tep a dech a mluvime jeden pres druheho. Pomalu mi dochazi, co se stalo, on proste z okna skocil! Z druheho patra! Proletl kovovou konstrukci, chatrnou plastovou strechu rozbil na cucky, zelezne vzpery jsou ohnute, absolutne je neuveritelne, ze si nezlomil vaz. Na provizornich nositkach ho neseme do sanitky, kde se vzpouzi a snazi se vyskocit. Je maly, ale statny, takze s nim maji dva muzi co delat. Jeho manzelka Dora jede do nemocnice s nim...
Po odjezdu "sanitniho" dzipu jsou vsichni v soku. Nekdo si to foti, mistnaci z blizka se to prijdou podivat, holky z recepce nekam telefonuji, my ostatni cizinci se snazime se z toho neprijemneho zazitku nejak vykecat. Pozdeji mi dochazi, ze jsme s tim klukem vecer pred tim mluvili, mel na skvirku pootevrene dvere a naprosto nesouvisle si s nami povidal. Byl uplnek a tak jsme jen tak v zertu prohodili, ze je namesicny a k tomu mozna zhuleny. Samozrejme nikam nejdem, vratime se na pokoj, klepou se mi ruce... Kdyz po par hodinach jdeme uz vazne pryc a myslime si, ze je to za nami, slysime u vychodu naprosto nelidskej rev. Vychazi z prizemniho pokoje, kde v otevrenejch dverich maj strceny hlavy recepcni a v ocich hruzu. Ptam se, co se deje. Pry uz je Gabriel zpatky. To mi doslo, jen nechapu, co se deje. Otevru dvere, on lezi na luzku, celej sedrenej, v tvari nepritomny vyraz a vyluzuje naprosto priserny zvuky, za ktery by se gorila nemusela stydet, no nekecam, hyena je mnohem libozvucnejsi. Dora ho objima, snazi se na nej mluvit, ale evidentne je ten kluk mimo. Zavru dvere, vystrcim cumily ven a dam mu ruku na celo. Je zpocene, on nepritomne rve... Nevim, co citil, ja vedel, ze problem neni v hlave... Snazim se na nej mluvit anglicky, Dora rika, ze rozumi, ale vubec si nejsem jistej... Lena ji bere pryc a zustavame sami. Je obtizne popsat, jake to je, uklidnovat naprosto ciziho polonaheho chlapa, o nemz nevite, jestli nechtel pred chvili spachat sebevrazdu. Mam na nem ruce, ktere mi neustale hladi, ja na nej hovorim, ale nevypada to, ze me moc vnima, coz je skoda, protoze vedu nekolikahodinovy anglicky monolog. Kdyz po chvili usne a nechapave recepcni venku se ptaji, jestli nahodou nejsem mnich! :-), prohlizim si jeho rentgenove snimky. Mam zvlastni pocit... Po chvili jistotu. V oblasti zaludku je na snimcich jakesi razitko, ktere pripomina sediciho buddhu. Zprvu neverim vlastnim ocim, rikam si, ze to nemuze byt pravda... Ten chlapek sezral buddhu! Kdyz prichazi Dora s Lenou, ptam se vic... Vse zacalo uz pred par dny v severnim Thajsku, odkud oba prileteli. Kdesi na trzisti si asi za pekelnou cenu koupili tri masivni stribrne privesky s buddhy, z nichz kazdy symbolizuje zakladni meditacni pozici. Pry jim nekdo rikal, ze to bylo hodne stare. Hm... Ja vim, vypada to neuveritelne, ale jeste vyckejte... Po par dnech Gabriel trpel nesnesitelnymi bolestmi hlavy, ktere vsak mival pomerne casto. Mel pocit, ze ho nekdo sleduje, pronasleduje... Nemohl spat... V zachvatu zurivosti roztrhal Dory pas... Pak jednoho buddhu snedl... Nevim, myslim ze k nirvane lze dospet i jinak, ale zrejme mel pocit, ze ho to ucini stastnym nebo si jen proste myslel, ze se tim vse, co zacalo od te doby, co privesky zakoupili, vyresi. Bolesti mel dal a zrejme v zachvatu a v presvedceni, ze muze letat, alespon tak to Dora rekla, vyskocil z toho okna. Ostatni uz znate... Zaplatili jsme za Doru 15 USD za nekolik telefonatu do ciziny a doufame, ze nasledujici den odleteli smer domu. Jestli se tak skutecne stalo, se dozvime, az se zase do Yangonu za par tydnu vratime. Kazdopadne to bylo docela zajimave uvitani do zeme, kde meditace neni cil, ale prostredek k tomu, jak osvobodit dusi. Ptate se, co stalo s ostatnimi buddhy? Zatim je mam v baglu, co s nimi, zatim nevim...