Leden 2008

Shipbreaking v Chittagongu.

26. ledna 2008 v 10:03 | Rosta
Prestoze jsme meli puvodne v planu zustat v Chittagongu jen dva dny, protahlo se to na pet. Sracka, unava a horecka (zas jsem ji vyfas ja) nas trochu vyradila z cinnosti, takze jsme potrebovali nabrat sil. Pozoruhodne jsme se v polehavani stridali. Presto jsem mezitim stacil navstivit jeden dok, kde se opravuji rybarske lode, samozrejme zcela nahodou, chtel jsem se dostat na jeden rybi trh, ale lod, o ktere me mistni ujistovali, ze tam 100% jede, si to, jak uz to byva, namirila nekam uplne jinam, hned o par kilometru... Tak jsem stravil odpoledne na uplne jinem miste, ale bylo to miloucke a zajimave. Mezi namorniky se clovek hned tak nedostane a tihle muslimove byli uzasne pohostinni... Za celou dobu jsem neslysel slovo baksis a a stale jsem musel vysvetlovat, ze muslim nejsem, i kdyz moje "nasravaci" kalhoty a plnovous, ktery si s nekterymi z nich vubec nezada, je k teto otazce primo vybizi. Nejvetsi zazitek v Chittagongu krome jidla, ktere je tu vyborne a zejmena Lena si pomlaskava, byla navsteva mista, kde se lode ocitaji na sve posledni ceste. Pokud si vzpominate na moji dosti silenou cestu do Alangu, mohu vas ujistit, ze k memu prekvapeni, se zadne podobne nebezpecenstvi nekonalo. Ja jsem taky musel po navratu z Alangu slibit, ze tady zadne prelejzani plotu nebude, plazeni a brozeni uz vubec ne, a tak jsem si od teto navstevy vlastne ani nic moc nesliboval. Lena jela se mnou, ze zacatku se ji moc nechtelo, ale po mem nalehani, ze budu sekat dobrotu, nakonec svolila. Zkusili jsme navod podle pruvodce, vzali bus cislo 6, ktery samozrejme jel nekam uplne jinam. Po vystoupeni z busu jsme byli mirne nasrani, ale vzali jsme si tuk-tuka, jehoz ridic sebejiste prohlasil, ze vi, kde to je, a tak jsme znacne neduverivi nasedli a vyhlizeli za kazdou zatackou, kde by to tak asi mohlo byt. Po osmnacti kilometrech jizdy jsme uz chteli kazdou chvili vystupovat, ale nakonec jsme nechali ridice, kterej houknul ok, vystupovat a natahl ruku, kdyz se rucicka taxametru zastavila na magickych 100 taka (cca 40 Kc). Podel hlavni ulice byly podobne obchody jako v Alangu, ktere me ale nezajimaly, protoze jsem chtel videt to hlavni, rozparane lodni trupy. Proto jsem Lenu zatah na prvni cestu k mori, po niz obcas projel obrovsky nakladak nalozeny zrezavelymi plechy, dobrym to znamenim, ze jsme na spravne ceste. Zatacky se klikatily a my ziskavali stale vetsi pozornost, aby taky ne, chlapek s obrovskym fotakem, co vypada jak muslim a navic beloch se zahalenou zenou, to je duvod ke zvednutemu oboci a otevrene puse. Konec cesty byl pokazde stejny, plechova vrata, vychazejici delnici, ktere pred odchodem sacovali a rozhodne a absolutni ne, pokud nas vubec nechali promluvit, smime-li dovnitr. Az v poslednim dvoru zafungoval Leni sarm a moje drzost a chlapek nas nechal vejit dovnitr. Moc nevedel, co s nama, jeho sef byl zrovna na modlitbe v mesite, volani muezzina se rozlehalo az k mori, a mozna proto jsme se bezostysne prousmivali az dovnitr a kraceli primo k rozrezanym lodim, ktere jsme videli tak blizko, jak jsem si v Alangu ani nesnil. Chodil za nami sice jeden noshled, ale to mi nevadilo, a tak jsem cvakal fotakem ostosest:-) Bohuzel jsme nemeli tolik casu, abychom na nejakou lod vlezli, ale treba priste:-) Zazitek to byl ohromny...snad se vam fotky budou libit.

Baksis, baksis... sir!

22. ledna 2008 v 16:05 | Rosta
Nejvetsi pruser cloveka je chybna domnenka. Stava se vam nekdy, ze jste si zaryte mysleli, ze to, co prave prozivate, se vam jenom zda? Ze to nemuzete byt vy, komu se to prave ted deje? Ze jste urcite na jinem miste, jine zemi, v jinym case, pripadne, ze vubec nejste? Jojo, tak tohle prave ted prozivame v Bangladesi. Tak nejak jsme si mysleli, ze po chaoticke Indii nas hned tak nic uz neprekvapi, ale omyl, pratele, omyl, omyl, omyl.... My jsme si tu ze zacatku mysleli, ze nejenom, ze to nejsme my, kterym se to prave deje, ale ze jsme pravdepodobne nekde v jine nejake vzdalene galaxii. Nu, dobra, takze: Banglades je fakt lidnata, furt o nekoho zakopavate, a kdyz stojite, nekdo zakopava o vas... A kdyz o vas nekdo zakopne, nejdriv rekne "which country?" pripadne "what's your name?", teda za predpokladu, ze nekdy chodil do skoly, jinak jde rovnou k veci, natahne ruku a vyhrkne "baksis"! A opakuje to tak dlouho, dokud se vam nepodari zmizet, pripadne ho nekdo jiny neodezene, aby se mohl zeptat, odkud jsme, jak se jmenujeme, pripadne jestli pro nej nemame nejaky darecek:-)
Na hranicich jsme capli komfortni bus znacky Volvo, kterym jsme projeli v podstate v kuse pulku Bangladese az na proslavene plaze Cox's Bazaru. Prekvapilo nas, ze busy jsou proti indickym nebe a dudy, siroke sedacky, prijemna obsluha a samozrejme, silnejsi klaksony. Predtim jsme ochutnali uzasnou bangladesskou kuchyni v mistni putyce, bohuzel, jak uz to byva, srovnatelnou ci lepsi jsme zatim nenasli:-) Po prijezdu do Coxu jsme ovsem po nekolika hodinach nenasli hotel pod 800 taka (1 USD = 67 taka), pry proto, ze jsme se zrovna strefili do nejakech prazdnin, nebo co. Ok, vzali jsme bus do diry zvane Teknaf, asi 150 km dal na jih a byli jsme moc radi, kdyz jsme nasli spinavou jeskyni za 200 taka. Naplanovali jsme si vejlet na jedinej koralovej ostrov v Bangladesi, St. Martin's. Pluje se na nej asi 2,5 hodky, z toho minimalne hodinu podel barmskeho pobrezi, ktere je tak blizko, ze by tam zdatny plavec snadno doplaval. Krutou ironii je, ze my do Barmy musime letet pres Bangkok, protoze hranice jsou pro cizince uzavrene, podle pruvodce i zaminovane. Ostruvek je miloucky, malicky a trajektu, ktere tam nabite po strechu priplouvaji, je moooc... Ano, ano, blizi se pruser... Bohuzel jsou ty prazdniny a vetsina osazenstva trajektu ma hotely zamluvene predem, takze na nas zadny pokoj pod 2000 taka (tj. skoro 20 USD) nezbyl... Uf, ani nevim, jestli pro vas mene otrle a hlavne maminky, mam pokracovat:-) Pri asi dvouhodinove prochazce napric ostrovem jsme se tazali v kazdem hotylku a oni se na nas divali jak na blazny...Nojo, ale zkuste si zamluvit pokoj, kdyz nemate telefon a nemluvite bangla. Najit cloveka, ktery mluvi anglicky je fakt "fuck" problem:-) Celi uondani, zpoceni, ziznivi a hladovi jsme si kecli do pisku na plazi, kde bylo nejmin lidi. Lod zpatky do Teknafu nam uz ujela... Hm...nojo, smraka se, kolem chodej zvedavi lidi, deti, Lena je cela na nervy, ze budeme spat pod sirakem...v Bangladesi:-) Marne ji chlacholim, ze mame celtu:-) Nastesti, kde se vzal, tu se vzal kouzelny dedecek... Deticky privedly tatinka, vousateho musulmana, ktery neumel anglicky ani slovo, ale ustarane si hladil vousy, kdyz videl, ze tam uz par hodin sedime na karimatce a vsem okolochodicim skalopevne tvrdime, ze spime samozrejme v hotelu. Pred zapadem slunce mu to uz bylo jasne a tak tam do nas zacal neco hustit v bangla, pricemz jsme mu samozrejme nerozumeli ani zbla. Ale i tak jsme pochopili, ze o nas ma fakt starost. Predtim nam jeste nejakej Bangladesan totiz tvrdil, ze jsou na ostrove teroristi (zrejme myslel paseraky piva z Barmy:-)) a ze my, bile kuze, budeme v noci urcite prepadeni. Jestli nam pak paseraci nabidnou pivo, na to uz jeho anglictina bohuzel nestacila:-) Dedecek ale znenadani pritahl velky kus igelitu, kterej prehodil pres bambusove tyce zaprene do nejakejch palem (botanicky nazev toho rosti urcite doplni Verka:-) a luxusni hvezdickovy hotel na plazi byl hotov:-))) K tomu nam zapalil spiralu proti komarum a prohlasil, ze nas bude v noci chodit kontrolovat. Vzdycky posviti baterkou, zavola "helou" a my musime taky odpovedet "helou", aby vedel, ze jsme ok. Aspon tak jsme tomu porozumeli. A taky to tak bylo. Takze v noci nas budil pohadkovej dedecek, nas osobni strazce, a volal zhruba kazde tri hodiny "helou":-) Chvili trvalo, nez zas odesel, protoze ja zrovna tvrde spal a na Lenino "helou" deda nereagoval, ale nakonec vzdycky prohlasil "achcha", jakoze dobry, a spokojene si sel zase lehnout. Rano nam nabidnul vybornej kokosak a naznacoval, ze kdybychom chteli jist, nebo tam zas prespat, neni problem... No, ale my jsme byli hrozne unaveni, i kdyz stastni, ze se o nas tak pekne staral, a tak jsme se preci jen docela tesili zpatky do spinave diry v Teknafu. Deda byl ale fakt uzasnej a nejvic nas dojalo, ze nam pri louceni rekl, ze se za nas bude modlit k Allahovi...
Vratili jsme se do Coxu, kde nasledoval uz obvykly dvouhodinovy ritual hledani prazdneho hotelu, kde by nas nekdo ubytoval. Nastesti asi modlitby zabraly, my jsme nasli hotel a na dve noci zustali v Coxu, prochazeli se po plazich a uzivali si prijemne pohody. Dnes jsme dorazili do Chittagongu, kde pobudeme asi dva dny (hotel uz jsme hledali pouhou hodku a pul) a dal se uvidi. Radi bychom zkusili prochazky po cajovych plantazich na severovychode zeme, pokud dedeckovy modlitby budou stale fungovat...Ackoli jsme si poridili prima moskytieru, pod sirakem uz opravdu spat nechcem;-)

Kalkata + vanocni vlakovy flashback

15. ledna 2008 v 16:41 | Lenka
Hura, vsechny zdravotni problemy se nam podarilo nechat v Delhi a ted, po 24 hodinach bajecne natriskanym vlakem jsme tady - v bezkonkurencne nejsmogovatejsim indickem meste, jake jsme vubec navstivili (a vzhledem k tom, ze jsme navstivili i dve dalsi nejvetsi mesta, Delhi a Bombaj, obavame se, ze je to nejsmogovatejsi misto v Indii vubec)... Tentokrat nas Kalkata tak neprekvapila - ac jsme to vubec nemeli v planu, jsme tu totiz vlastne uz podruhe... ale poprve, pred necelym mesicem, vlastne primo o Vanocich, nam pripravila pekne prekvapeni :)
Jak jsme s holkama spechaly z jihu do Varanasi, Khajuraha a Delhi, aby si stihly tahle mista prohlednout a pak nasednout na letadlo zpet do Prahy, hledala jsem podle jizdniho radu co nejlip navazujici vlaky, jimiz bychom se za co nejkratsi dobu dostali z Kottayamu v Kerale do Varanasi. Meli jsme dve moznosti, kde prestoupit na vlak do Varanasi - Bhubaneshwar, hlavni mesto statu Orissa, a nejaky Howrah. V te dobe jsme uz nemeli naseho stareho dobreho pruvodce a v rejstriku LP, ktery jsem si pujcila od Jany, se zadne mesto s timhle nazvem nevyskytovalo. No nazdar, rikala jsem si, kdovi, co to bude za diru, co tam budeme tech dvanact hodin, nez pojede dalsi vlak, delat. Casove byla tahle varianta ale prihodnejsi, nez cesta pres Bhubaneshwar, kde bychom bud museli spat na nadrazi nebo hledat hotel o pulnoci, a tak jsem koupila listky s tim, ze se nejak uvidi. Do toho naseho vanocniho vlaku jsme nasedli 24. prosince vecer. Do rana jsme prejeli cely indicky subkontinent ze zapadu na vychod, do Chennaie (Madrasu). Do odjezdu dalsiho vlaku nam zbyvalo nejakych 16 hodin, a tak jsme se vydali na obhlidku mesta (nebo spis mestskeho pobrezi). U more byla samozrejme spousta lidi a taky spousta odpadku, takze o nejakem koupani vic nez po kolena nemohla byt ani rec. Rozhodli jsme se aspon pro osvezujici prochazku po kotniky ve vode. Jancu to nebavilo, a tak se za chvili oddelila, ale my jsme se docela pekne prosli, prohrali (kdybychom vedeli, jaka bude ve Varanasi a dal zima, tak bychom se ohrivali jeste dukladneji) a pak jezdili podle toho, jak nam radili mistni obyvatele, autobusem sem a tam, ve snaze najit centrum mesta neboli Broadway. Ze Verka od te doby nemuze obyvatelum Chennaie prijit na jmeno a vytvari teorii o vlivu mistniho podnebi na inteligenci, asi nikoho, kdo ji zna, moc neprekvapi :) Vecer jsme pak nastoupili nasi jizdu snu - dve noci a jeden den ve vlaku do nejakeho Howrahu, o nemz jsme nemeli ani nejmensi poneti, co je zac. Nejvetsim vtipem cele cesty bylo, ze jsme na tuhle dlouhou cestu nemeli lehatka, ale jen mista k sezeni.
Tady si dovolim jeste jednu malou odbocku od odbocky, a to ohledne cestovani vlakem. Indove cestuji hodne, a tak je tu celkem bezne, ze kdyz si kupujete listky na vlak, ktery jede 'jenom' za tri dny nebo za tyden, a nemate to stesti, ze jste v nejakem turistickem stredisku, kde se da koupit listek na tzv. 'turistickou kvotu', je obvykle, ze se vam nepodari sehnat mistenku na sedadlo nebo lehatko. Kazda stanice ma totiz svoje kvoty na pocty mist, ktere muze prodat, a jakmile je vycerpa, dalsi mista uz prodat nemuze. Krome kvot jednotlivych stanic jsou na kazdy vlak stanovene jeste jine kvoty, jako napriklad pro zamestnance zeleznic, seniory, bojovniky za svobodu a spoustu dalsich vice ci mene uveritelnych kategorii. Pokud mate smulu, ze v dane stanici se uz na vas misto nedostane, neni ale jeste vsechno ztraceno - koupite si listek a system vas zaradi na tzv. waiting list. Nekolik hodin pred odjezdem vlaku se predprodej uzavira, vsechny nevycerpane kvoty ze vsech stanic se sesypou na hromadu a pak zacne pridelovani mist podle poradi na cekaci listine. Z nasi zkusenosti bychom rekli, ze zamestnanci zeleznic, seniori ani bojovnici za svobodu temer necestuji, protoze jsme obvykle pohodlne ziskali sedadlo/lehatko, i kdyz nase poradi na waiting listu vyrazne presahovalo 72, coz je celkovy pocet mist v jednom vagone :) Bohuzel tentokrat, ac jsme byli v prvni desitce, jsme regulerni mista nedostali, jen jedno lehatko na dva s tim, ze nas pruvodci behem cesty nejak ulozi. Kdyz jsme videli, jak je vlak nalozeny, po pravde jsme byli radi, ze jedeme a mame aspon to sezeni jiste. No a nakonec nam pruvodci opravdu nasel dve volne postele, a tak jsme se aspon trochu prospali, nez jsme brzy brzy rano dojeli do tajemneho Howrahu.
Znalci se uz musi radne bavit nad nasi neposkvrnenosti jistymi informacemi, nicmene pojdme dal. Z nadrazi jsme se dali do reci s nejakou rodinkou, ktera rikala, ze je ze Sikkimu a chysta se nekam na jih na navstevu pribuznych. Rikali jsme jim, ze cekame cely den na vlak a co je tady jako zajimaveho k delani, jak by se dal nejak prijemne zabit cas, jako napr. prochazkou po pobrezi apod. Tatinek naz zklamal, ze k mori je to pres 60 km, ale ze muzeme jet asi hodinu busem do docela prijemne zoo a nebo do nejake Dharamkaly, coz ma byt neco jako centrum. Rosta mezitim nakrmil par kluku, kteri na nadrazi bydleli, a vyzkoumal, ze nadrazi je prekvapive velke. V mezicase se rozednilo, ale byla priserna mlha, a tak jsme z cesty na bus a dal busem nemeli vubec nic. Vyplivl nas na nejake velke krizovatce, pruvodci mavl neurcite rukou a prohlasil: 'Dharamkala'. A tak jsme sli, az jsme dosli na dalsi krizovatku. Objevili jsme kino, KFC a obchodni centrum, vsechno ale zavrene, protoze bylo opravdu jeste hodne brzy rano. Pak jsme potkali par cizincu a sami pro sebe se divili, co tam delaji, kdyz je to jenom takova prestupni dira, ale jeste porad nam to nejak nedocvaklo. Asi ta mlha... nebo ten smog... a nebo chennaiske podnebi :) Kazdopadne nam trvalo jeste peknou chvili, nez nam doslo, kam jsme to vlastne dojeli - primo do Kalkaty! 'Sem jsme prece vubec nemeli jet, nemame ockovani proti cholere!' byla Vercina prvni reakce, ale pak si vzpomnela, ze vlastne nepila zadnou mistni vodu, a tak z cholery nic nebude. Rosta se vydal po svych (rozumej po fotkach) a my holky trochu po obchudcich...
Tentokrat nas Kalkata privitala trosku prijemneji. Je tu nejmin o deset stupnu tepleji nez v Delhi a kupodivu slunicko i pres smogovy prikrov, ktery je hlavne rano a odpoledne opravdu vyrazne viditelny, docela pekne prokukuje a hreje, v poledne skoro i trochu moc. Sice nam dalo trochu praci sehnat pokoj, protoze vlak mel samozrejme zpozdeni a pres prisernou zacpu jsme se do mesta dostali az po 8. hodine vecer, ale nakonec jsme v jedne dost osklive ulicce nasli dost cisty pokojik, ktery nejenze ma okno, ale jeste do nej pres den sviti slunicko! Projeli jsme se metrem (dobra priprava na Banglades, mimochodem), sehnali pruvodce a zitra zase trada dal na vychod. Na dukladnejsi prozkoumani Kalkaty snad zbyde cas pred 12. unorem, kdy nasedneme do letadla smer Bangkok.
Protoze nevime, jak to v Bangladeshi bude s pripojenim, je mozne, ze ted od nas zase chvili nebudete mit zadne zpravy. Tak budte prosim trpelivi a nebojte, ony nakonec prijdou!

Stripky z indicke mozaiky

13. ledna 2008 v 9:07 | Rosta
Indicka automobilka Tata predstavila svuj novy vuz Nano. Je pry uzasny a cela Indie je z nej ted vydrena, tisk se predhani v superlativech, ale i kdyz tenhle drobecek bude na trhu stat 100 000,- Rs, coz je cca 45 000 Kc a spotrebuje pry litr benzinu na 20 km, je treba rict, ze je to pro Asii spis dalsi enviromentalni hrebicek do rakve. Pokud navstivite treba Kolkatu, Delhi, Jaipur nebo nejake jine velke indicke mesto a nemuzete popadnout kvuli prevalujicimu se smogu dech, je to prave kvuli rustu automobilu, tuk-tuku a motorek, jejichz klaksony vam budou pri chuzi kdekoli ve meste lezt nejvic na nervy. V takovem Madurai dnes prakticky nezavadite o cykloriksaka, protoze je tuk-tuky zcela nahradily, ackoli jeste pred 6 lety jich byly stovky. Prictu-li k tomu fakt, ze automobilka sve delniky neplati zrovna nejlepe a jedne farmarske rodine bez nahrady zastavela pole proti jejich vuli, neni vlastne co slavit. V The Times of India jste se mohli 5.1. 2008 docist o otresnych platech, ktere dostavaji zeny v radjastanskych dolech. Za 8-10 hodinovou drinu berou povazte celych 15 Rs, coz je 7 korun! Za den driny, pricemz za deset rupek si v Indii uz nic moc nekoupite, vzdyt nejlevnejsi sklenka tradicniho caje na ulici stoji 3-5 Rs. Podobnych pripadu prumysloveho hyenismu najdete v Indii ale celou radu. No, uz se tesim, az se "krasavec"Nano zacne vedle krav, motorek a cykriksaku prodirat uzkymi ulickami dusici se Indie. Nevim, jestli jste zaznamenali ten sebevrazedny utok pred Nejvyssim soudem v pakistanskem Lahore, ale nami to docela otraslo. Jednak jsme bydleli jen par metru odtamtud, kazdej den jsme chodili okolo, o spanilych nocnich jizdach s mym japonskym kamosem ani nemluve. Policajti tam stali jak na prehlidce, smali se, podavali mi ruce, drzeli "hrdou linii", kdyz jsem je fotil. Pak je vidite na fotkach v krvi, rozseta tela po silnici uprostred tech jejich smesnych hulcicek, ktere jsou viditelnym odznakem policisty v uniforme v Pakistanu, ale i v Indii. Buh chran Evropu pred podobnymi projevy fanatickeho fundamentalismu.
Dnes je to sto dni, co jsme v Indii a prestoze bylo nasim planem tu jeste zustat, presouvame se pomalu dale na vychod. Co odjela Verka s Janou, suzovala nas citelna sracka, zrejme z nejakeho jidla na ulici. Ja jsem prolezel dva dny v horecce, pak jsme si to s Lenou vystridali a ta bacilosrackoidni mrcha se praskum z Evropy jen smala. Mne zabrala ayurvedska medicina a Lena uz je snad taky z nejhorsiho venku, takze dnes sedame do vlaku smer Kolkata, kam bychom meli dorazit za 24 hodin. Mezitim jsme vyridili viza do Thajska a letenku z Kolkaty do Bangkoku na 12.2., za jednu jsme zaplatili 150,- USD, za min to sehnat neslo a my jsme to nechteli nechat na posledni chvili, protoze se do Kolkaty budeme vracet z Bangladese. Vyridit viza do Bangladese byl taky zazitek, nejen, ze jsme na ambasadu museli jet trikrat, ale pri vyzvednuti nas urednik nechal cekat, protoze proste nedorazil, i kdyz na nej zhruba 70 lidi cekalo dlouhe hodiny v citelne zime. Kdyz jsme pak pri placeni jeste zjistili, ze nam nejakej pitomec proderavel prvni stranku pasu kancelarskou svorkou, ani jsme uz nemeli silu ho servat. Verka by jim za to urcite ambasadu vymazala z mapy... Koneckoncu, pas je majetek Ceske republiky, tak se ,state, "diplomaticky" starej, kdyz ti nicej tvuj majetek, ze. My jsme radi, ze urednik nedostal pri derovani do ruky krec nebo ze to nevzal rovnou pres fotku:-)

V cuku letu:-)

6. ledna 2008 v 18:11 | Rosta
Jak je psano v titulku, vezmu to letem svetem. Ne z toho duvodu, ze bychom vas chteli o neco pripravit, nebo ze na vas, lidicky, probuh nemyslime, ale proste proto, ze jsme ted furt nejak na ceste, stridame vlaky, busy... do toho mrznem, jojo, v Indii je ted zima, ale proto ze citime po temer sesti mesicich urcitou cestovni unavu. Behem mesice jsme najeli cca 4 000 km, vetsinou pres noc ve vlaku nebo v busu, a to cloveka trochu unavi. Rano a k veceru je navic citelna zima, kolem 5-10 stupnu nad nulou, coz se vam sice muze zdat k smichu, ale stejne clovek v sandalech trochu mrzne. Litujeme ty chudaky, kteri chodi jen bosky a spi v noci na ulici, protoze nam je zima i pod spacaky a dekou v hotelu, ktere samozrejme vytapeni nemaji a na teplou vodu nas vetsinou jen nalakaji:-) jak vosy na med. Vytvoril jsem zas par galerii z cesty z Keraly pres Karnataku a Tamil Nadu do Varanasi, ktere tam zatim nenajdete, protoze se do nej zhruba za tyden vracime. Jak jsem to vzal zase na preskacku, zapomnel jsem se zminit, ze humanitarni pomoc, zejmena teple obleceni, prebytecne fusekle, saly (ale ne pasmina, protoze tech uz mame od nahanecu plne zuby, jen co se o nich zmini) a hubertusy smerujte do posty v Delhi, kde ted prebyvame a hrejeme se nad cajicky. Verka s Janou za par dni odjizdi, takze to zas bude nejaky "shopping" a my s Lenou musime zaridit viza dal na vychod, zejmena do Bangladese, Thajska a Barmy, takze doufame, ze tu s indickou rychlosti neuviznem naveky. Takze to by tak bylo vsechno, mrknete na eroticke Khajuraho a mejte se vsichni teple. Ne, vazne... prejeme fakt teply pelisky, protoze kapku mrznem:-)