Listopad 2007

Cesta do Alangu a zase zpatky

9. listopadu 2007 v 17:36
Plesk! Dalsi moskyt se mi rozplacl o prilbu. "Patri mu to hajzlovi", pomyslim si se zadostiucinenim. Mimochodem, nevite, kterej idiot vymyslel prislovi, "At vas blechy stipou celou noc"? Mezi mnou a Alessandrem sviram na brise batoh, v nemz spinka fotacek, chudacek, z toho vlhka a stresu taky nemuze. Harley znovu zaprdi a poskoci vpred. "Hups", kruci, musime vsechny ty zpomalovaci prahy, ktery jsou na tech nejnemoznejsich mistech silnice, vzdycky preskakovat? Svita, slunce z cervenejch duchen pomalu leze ven. Mijime skupinku psu truchlicich nad mrtvym telem svyho kamose. Lena jim rika nunanci, nufanci, mazlici...a stejne jsem jeste nejake deminutivum zapomnel. Jsou fakt bezvadny, krotky, hezoucky coklove, schopni ustlat si uprostred silnice a usnout. Kdyz je pohladite, zakvili a zaskuci blahem a jdou za vami pak jeste treba pul kilometru se skotacenim, jak kdybyste byli jejich psi mamy a tatkove. Bohuzel pri vsi vuli neprejet nic ziveho na silnici, jich Indove prece jen dost sejmou, a tak skonci v psi nirvane jako tady ten nestastnik. Nez slunce znovu zacne palit, jsem znovu v Alangu. Nervozni, zadek me boli z motorky, nesedim na ni poprve, ale z jizdy po indicke highway jsem jeste stale vyplaseny. A to si uz vubec netroufnu odhadnout navrat. Dame si caj a nez bychom dlouho pritahovali pozornost mistnich delnasu, jedeme po ceste, kterou si pamatuji z predchazejici noci. Otrepu se hned, jak si na to vzpomenu.
Tropicka boure, blesk stiha blesk, nejdriv nad morem, pak mlati do kameni kolem me, svetlo me oslepuje... tezky kapky do vas bubnuji jak palici. Mokrej az do spodaru hledam ukryt v nedalekem staveni na poli, kde vydesim k smrti domorodou rodinku s detmi. Matka mi sviti lampou do oci, krici a gestikuluje, abych vypadl. Marne macham rukama, ukazuji na tu spoust kolem a jak ze me crci voda. Pribiha tatinek, kterej pribral belhajiciho se dedecka, dojili kravu, ted kolem me poskakuji divossky tanec a mavaji klacky. Umim v gujarati dve vety: Miluju Te! a Jak se mas? Ani jedna z nich nezabrala, oni nerozumi anglicky ani slovo. Jsou skoro o dve hlavy mensi, ale vzdavam to a odchazim do besniciho zivlu. Polni cesticky se meni v bystriny a mam co delat, abych se udrzel na nohou, doufam, ze fotak zabaleny v rucniku a celte je v suchu.
"Alexi, tamhle!", prerusim sve neblahe vzpominky a ukazu rukou na obrovskou lod vzdalenou asi kilometr od nas. Pres pahorky a suchou travu vypada jak prizrak. "Wow", ujede mu. Motorku schovavame do housti a zdravime se s delnikem, ktery vysel z mistniho slumu. Zkousime zjistit nejake informace, ale uz predem tusim, ze je to marne. "Shipbreaker", ukaze nakonec smerem do trni, kde je vyslapana cesticka. Ja uz jsem zvykly, ale Alex tezce vzdycha. Trny jsou ostre jako britva, bodaji jako svina a z kosile a kalhot delaji cary, lehky sportovni kecky, ktery Alex ma, se kazdou chvili meni v tretry... Objevujeme dalsi chyse. Muzi na nas ziraji, mnozi z nich polehavaji, kaslou... Podavame jim ruce, ukazuji na fotak, vahave souhlasi. Stareho cloveka mezi nimi nenajdete. Kombinace ropy, azbestu, radioaktivnich latek a ostatnich toxickych sracek jim vymeruje smrt rychlejsi a bolestivejsi, nez by si sami prali. Loucime se s rozpaky a plizime se k hlavni silnici. Obrovske lode lezi na brehu, nektere z nich jsou pripoutany, aby se neprevratily na bok. Bizarni i ohromujici. Volime taktiku deset minut tady a hned zas zmizet. Minule jsem si to prilis dlouho stradoval po hlavni silnici. "Co tu delas?" rve na me chlapek, kdyz na moste fotim Blue lady. Vedel jsem uz, ze na me mistni doktor ze spitalu pod Cervenym krizem zavolal policii a straze, tak jsem to chtel stihnout, nez me capnou. Chlapci z motorek a dodavky mi zatarasili cestu a ted na me rve tady ten pitomec rudej vzteky. Alespon umi anglicky. Sape se po objektivu, tak ho odstrcim. Jak kdybych drazdil dikobraza. Jenom se neposrat a dopadne to dobre. "Prochazim se", utrousim. No, tim jsem to moc nevylepsil. Chlapek rve, az mu preskakuje hlas s tim smesnym indickym prizvukem, jestli mam povoleni, co tu delam, pro koho pracuju, koho spehuju a podobny kraviny. "Zadny povoleni nemam, sem je potreba nejaky povoleni?" delam blbyho. Bulvy mu snad prasknou, urcite to s nim sekne, ale pred tim me zabije. Premyslim, v ruce skoro trikilovy fotak, na zadech batoh, kolem me tucet chlapku sledujicich svyho pomalu infarktujiciho sefa. Zmizet nemuzu, prechazim do protiutoku. Klidnym hlasem, prestoze mam nervy napjate jak struny od piana, chlapkovi vysvetluji, ze nejsem novinar, nejsem od Greenpeace, ze jsem chtel jen videt ty obrovske lode, ktere tu rozebiraji a podobne blbosti, abych upoutal jeho pozornost. Na chlapka funguje jmeno Greenpeace jak cervenej hadr na bejka, usoudim, ze to nebudu dal hrotit a po jeho slibu, ze pojedeme tedy na policii, nastoupim do auta, z kazde strany jednu gorilu. Odvezou me, jak jsem predpokladal, do nejakeho kanclu, kde zacne vyslech, jak ze spatnyho filmu. Kdyz mu, abych ho popichl, ukazu fotky Blue lady, je na pokraji zhrouceni.
"Alexi, to je ona", mavnu rukou k stihlemu trupu. "Wow, Blue lady", vydechne muj italskej motorkar. Chapu jeho rozpolozeni, byl jsem z ni taky paf, kdyz jsem ji poprve uvidel. Pri te nadhere jsem ale nezapomnel, proc tady je. Na oko plula z Malajsie do Dubaje pod zaminkou opravy, ale pak tise spocinula tady, protoze opravovat zamorenou lod se proste nevyplati. Co na tom, ze rozebiranim trupu zarve par lidi? Pocet mrtvych delniku se odhaduje az na sto rocne. Zraneni se utajuji.
Je hrozne vedro, pot z nas jen lije, vracime se k hlavni brane do mistni putyky na obed. Splachneme to nekolika litry vody s Mirindou z Blue lady. Veskere jeji vybaveni je jiz v prodeji ve stovkach obchodu podel hlavni silnice k checkpointu. Indove z siroka daleka sem jezdi levne nakupovat povleceni, matrace, televize, pracky, mikrovlnky, luxusni nabytek, stroje na posilovani, pribory, sklenicky, mapy, knihy... na co si vzpomenete. Rozhodneme se vecer vratit k Blue lady a zkusit udelat lepsi fotky pri zapadu slunce, polarizak je rozbity a vse obklopuje hrozny opar.
"Ty fotky musis okamzite vsechny smazat!" rika tlustoch. "Tudle", pomyslim si. "Tak to nepujde, to je muj majetek, nerikal jste, ze pojedem na policii?" kontruju. Kdyz vidi fotky delniku rozrezavajici trup lodi zamoreny azbestem, mam chvili strach, ze me kousne. V revu zaznivaji porad ty same pindy, jako ze jsem spion, ze nemam povoleni, ze to neni fer atd. Pak prijde hra na zleho a hodneho sefa, pote mam tu pochybnou cest seznamit se s dalsim pupkacem, ktery o sobe tvrdi, ze je hlavni manazer pristavu Alang. A pry, kdyz smazu ty fotky, muzu jit. To uz me fakt nasere. Odseknu, ze jsem v Indii pet mesicu, ze mam dokonce rocni vizum, ze mam tedy spoustu casu, ze zadny fotky mazat nebudu a jako troublemaker se na setkani s policii fakt tesim. Direktor jen vycenil zuby a naridil nacpat me do auta i s gorilama. Na policejni stanici, ktera je mimochodem v arealu Alangu, byli dva poldove, kteri sice umeli par slov anglicky, ale na kloudny rozhovor to nebylo. Malej a velkej tlustej na me spustili v gujarati, tak jsem na ne v jejich materstine udelal How are you a I love you, chudaci, celi se z toho zpotili, poskok jim vysvetlil, jak jsem nebezpecnej, musel jsem ukazat pas, ale anglicky neumeli cist, docela fraska. A zase... prej, ze musim smazat fotky, ze nemam povoleni a kdovicojeste. Poskok si poridil kopii pasu a vitezoslavne s ni odjel. Musel jsem znovu cekat a uz me to prestavalo bavit. Vytahl jsem mobil a zacal si hrat sachy. Tvaril jsem se ale, ze pisu sms. Malej ze sebe zpocene vysoukal, ze musim pockat, az privezou nejakej papir, kterej podepisu a smazu fotky. "Fuck!", zarval jsem, "zadny papir nepodepisu a fotky dam mistnim novinam!" I kdyz z toho malej a velkej rozumeli jen fuck a Times of India, rozhostilo se hrobove ticho a velkej zacal hned nekam telefonovat. Za par minut me pustili:-) Z mistniho tisku jsou v Alangu vydeseni. Novinari si neberou servitky a kritizuji ztraty na zivotech a ekologicke skody zcela otevrene.
Lod se utapela v zapadajicim slunci. Za odlivu vypadala jeste mnohem vetsi. Par fotek a vypadnout. Alex sesel az k pobrezi, ja fotim z mostu, kde me predtim capli. Delnici, kterym konci smena, mi kynou a zdravi. Ja nejsem schopny nervozitou fotit, potim se jako prase a tresou se mi ruce. Nakonec se to podari a vracim se do trni, kde uz ceka Alex. Zacina padat tma. Musime najit motorku, kterou jsme nechali v divocine asi kilometr odtud. Minule jsem se tu ztratil. Je to podivne, ale krajina pred Alangem je hotova rezervace. Pokrikuji na vas pavi, nad hlavou litaji dravci, plasite divoka prasata a vrchol vseho byl, kdyz jsem se prodral z trni a cucely na me dve antilopy. Motorku nachazim podle instinktu. Alex se smeje, ze mel chodit taky do skauta. Obema se nam ale ulevi. Prskolet je pripraven na cestu do Diu. Stopadesat kilometru jedeme pres ctyri hodiny. Tusili jsme, ze vracet se za tmy bude pruser, skutecnost vsak predcila nase ocekavani. Projizdejici vozy vam sviti dalkovymi svetlomety do obliceje, proste nezhasnou. Vetsina aut je ma navic naprosto debilne serizena, takze nesviti na silnici, ale panubohu do oken. Vy nevidite nic. Nespocet aut nesviti vzadu, dokonce jsou i idioti, kteri jedou potme, jak, to se me neptejte, taky to nechapu. Neosvetlene nakladaky, riksi obsypane lidmi vracejici se domu, prechazejici lidi, psi, vodni buvoli, diry na silnici...nic nevidite, jste slepi jak krtek, kterej cumi do slunce bez slunecnich brejli. Pak uz vas nesokuje ani odstaveny bagr v pulce silnice. Kolikrat jsme mohli byt mrtvi, to asi nejde ani spocitat. Prekazkam se vyhybame jen intuitivne, ocima proste nevidime. Kdyz nas asi 20 km stale blokuje jedno auto, jehoz ridic s detma a manzelkou na nas mava, mame toho plne zuby. Nakonec zastavime, at ten blbec rekne, co chce. Chlapek vyleze z auta se dvema klukama asi ve veku peti let a nastvanym hlasem se pta, proc nezastavujem, kdyz na nas mava? Nez stacime polknout, doda, ze nas chce seznamit se svou rodinou a predstavit nam sve syny. Alex malem spadne z motorky a italsky neco kleje, ja propukam v zoufaly smich. Aha, takze tohle auto nas nechce zabit, jen se proste chce seznamit. Rychle mu podame ruce, i kdyz bychom ho nejradeji soupli pod ten bagr, mavnem s americkym usmevem matce s dcerou a jedem dal. Za par kilometru nas stavi znovu, Alex zachovava klid pokeroveho hrace, kdyz nas zve k sobe domu, vysilene odmitame, mozna ani netusil, ze ho prave usetrili dva evropsti kanibalove. Chlapek jen posmutnel a radil, at se vydame vpravo, kudy jsme predtim nejeli, pry je to kratsi cesta, highway, budeme pry driv doma. My idioti ho poslechli. Vymol stihal vymol, jednou jsme projeli nepovedenym bazenem, ktery byl v pulce silnice, proste fuckingway... zajeli jsme si pres ctyricet kilometru... Do Diu prijizdime kolem pulnoci...
Jak jsem prozil, tak podavam, kazdopadne me motorkarske obdobi je za mnou:-) Diky, Alexi! Parkrat jsme si navzajem zachranili zivot...