KKH II. a Chitral (psano v Lahore)

30. září 2007 v 11:10 | Lenka
Z Karimabadu, odkud jsme naposled psali, trva cesta do Passu jenom asi dve hodinky dodavkou. Bagly uz si pomalu zacinaji zvykat na cestovani na strese a i my jsme cim dal skladnejsi. A to je dobre, protoze se nam to jeste bude hodit - cim dal vic na vychod, tim vic lidi vsude...
V Passu nas dodavka vyplivla hned pred hotylkem "u dedka", ktery nam doporucili Cap s Blazou. Ne, ze by se tak ten hotylek jmenoval (jmenuje se uplne seriozne Passu Inn), ale jeho majitel je proste takovej dedek. Hned, jak jsme ho videli, tak jsme pochopili, proc mu tak kluci rikali. Starej, ale houzevnatej a cilej... moc prima dedek. Pokojik se nam zamlouva (udajne tece i tepla voda), a tak shazujeme bagly a objednavame si obed - kureci polivku a zeleninu. Kureci polivka chutna jako v Praze u kterychkoliv cinanu - cinsky a palive. Je znat, ze jsme od cinskych hranic co by kamenem dohodil... Ja jsem rada, protoze je konecne nejaka zmena oproti kari a instantnim nudlim z pytliku, ktere jsou sice lepsi nez v Cechach, ale taky se rychle preji, ale Rostak zbrbla, ze je to moc palive a ze z druheho jidla nebude nic mit. No, jsem zvedava, co bude jist v Indii, tam bude vsechno mnohem palivejsi. Je zajimave, ze obvykle mivam problem s palivymi jidly spis ja, ale za posledni mesic si Rostak nejak zprisnil kriteria a hodne palive mu pripada i kdeco z toho, co ja zblajznu s chuti a bez reci. Ze zeleniny se vyklubaly brambory dusene v papinaku (pro mamcu: jako nas domaci burtgulas, ale bez burtu, mnam) s trochou mrkve, zeli a rajcat. Tak bezvadna mnamka, ze od te doby jsem si u dedka neobjednala nic jineho - jen bramburky a rovnou dvojitou porci. Mozna uz jsem psala, ze tady bramburky moc nejsou (vetsinou jen zas ta reeeejze), ale to se ted mozna zmeni, protoze je prave doba sklizne. Aspon doufam... Prozatim konec exkurzu do nasich chutovych pozitku.
Po obede jsme se vydali na pruzkum okoli - k blizkemu ledovci a jezirku, ktere vzniklo u jeho upati. Je to kratka prochazka a jezero neni hezke (je naplnene bahnitou vodou vytekajici z ledovce), ale ledovec, i kdyz je v porovnani s jinymi malinky, pusobi majestatne. Cele odpoledne tak jen tak bloumame okolo, lezeme po skale smerem k ledovci a cestou zpatky stavime snehulaky-kamenaky - kameny navrsene na sebe, ktere oznacuji cestu. V ledovcove morene obzvlast prakticke. Hlavne Rostak se v tehle bohulibe cinnosti vyziva - stavi kamenaka snad kazde dva metry, a nektere vyhani do uctyhodne vysky. Pry aby cestu nasli vsichni. Kdyz okolo prochazeji dva mistnaci, divaji se na nas a na radu kamenaku trochu podivne, ale nam je to jedno, protoze vidime, kudy stoupaji nad jezero po cesticce, kterou jsme my nevideli (hlavne proto, ze bychom ji v tech mistech ani nehledali a kamenaku na ni bylo opravdu malo). Je ale dost pozde, a tak odkladame vylet na ledovec na jiny den, vracime se do hotylku a zas si objednavame bramburky.
Na druhy den jsme si naplanovali vylet na dva visute mosty pres reku Hunza. Rikali jsme si, ze vyrazime rano, abychom se pak nekde nevlaceli v tom nejvetsim vedru, ale nejak se rano nemuzeme vyhrabat, a tak stejne vyrazime az po desate, kdy uz slunicko pekne rozpaluje skalnata uboci. Navic mame trochu smulu, podarilo se nam totiz ztratit cestu hned za vesnici. Muzu za to samozrejme ja, protoze jsem chtela, abychom odbocili z Karakoramske "dalnice" na pesinku, ktera se po par stech metrech ztratila mezi kameny a rostim. Ne, ze by me to tolik trapilo, smer byl vicemene dobry a a mela jsem dlouhe kalhoty a boty, ale Rostak sel na vylet v sandalech a kratasech, takze jsem si to pekne vyslechla. Nastesti jsme pak ale prelezli par zidek a dosli do vesnice, odkud vedla pesinka k mostu. Mozna to nakonec bylo stesti, ze jsme se takhle ztratili a zase nasli, protoze kdo vi, jak bychom tuhle pesinku jinak hledali...Cesticka vedla ubocim nad rekou Hunza, jejiz koryto se pekne roztahovalo misty i par set metru do sirky. Ted tekly uprostred jen dva "potucky", ale na jare to musi byt poradny hukot. Tim spis ze "potucky" byly hluboke nejmin metr a voda se jimi pekne valila. Uz se nam nechtelo splhat po kamenech na uboci, a tak jsme si cestu zkratili primo korytem reky. Po chvili jsme narazili na dalnici stop - evidentne to delali vsichni. Mistnaci jsou sice v preskakovani kamenu vyrazne zrucnejsi nez my, ale do horske kozy maji i tak hodne daleko. Za nejakou pulhodinku jsme v dalce uvideli prvni mostik. Sice jsme jeho delku odhadovali tak na dveste metru, ale rikali jsme si, ze nechapeme, co na tom vsichni maji... Ovsem kdyz jsme prisli driv a videli, ze most je tvoren klacky zapletenymi do dratu a prumerna vzalenost jednotlivych klacku je asi jeden metr, ja osobne jsem se videla, jak propadnu dirou dolu uz po trech krocich. Takovy dlouhy visuty most se taky docela kyve - vic, nez by clovek cekal. Ale vzmuzila jsem se a most presla (ze jsem se drzela okolnich dratu jako kliste, dokladaji jak fotky, tak to, ze se mi na dlani udelal paradni puchejr). Rostak samozrejme podobne problemy nemel, pekne se pohoupal a vubec si to uzival... Na druhem brehu jsme se pak plahocili po bridlocove pousti az do nejblizsi vesnice, v niz jsme meli prejit druhy most a vratit se na KKH. Projit vesnici se opet ukazalo jako mensi navigacni problem. Vesnicka je spojena s okolnim svetem jen prostrednictvim tech dvou visutych mostu, takze tam nejsou zadna auta a je tezke poznat, ktera z pesinek je "hlavni ulice" a nekonci za rohem u nekoho na dvorku nebo na zahonku. Nakonec jsme se ale nejak vymotali, vyhnuli se pichlavemu rosti, ktere vesnici obrusta kolem dokola, a slezli po skale k druhemu mostu. Rikali jsme si, ze tenhle druhy most bude urcite v lepsim stavu - vede primo z vesnice do vesnice (narozdil od toho predchoziho, ktery vede trochu odnikud nikam, resp. na obou stranach je to do nejblizsi vesnice nejmin hodina chuze). Ovsem samozrejme se ukazalo, ze jeho jedinou vyhodou je, ze je kratsi. Klacky byly totiz castym pouzivanim jeste vic rozlamane a most sam byl navic hodne proveseny - takze nejdriv sel clovek docela poradne z kopce a pak zase do kopce... Nakonec se to preskakovani z vetve na vetev libilo i mne, ale oproti mistnakum jsme fakt orezavatka :)
Na dalsi den jsme si naplanovali vylet kolem ledovce po cesticce, po niz jsme prvni den videli jit dva mistnaky, co se smali nasim kamenakum. Tentokrat jsme opravdu vyrazili rano a uz za hodinku jsme byli nahore u ledovce. Pro me to byl zas pekny adrenalin, protoze splhani po morene a suti opravdu neni cinnost, jiz bych provozovala casto a rada, ale pohled shora na ledovec stal za to. Rikali jsme si, ze pujdeme kousek okolo a pak zpatky po jine ceste (podle pruvodce celodenni vylet), ale cesta se nam opet nejak ztratila (nebo se spis sesunula spolu s casti bocniho svahu), a tak jsme to po hodine hledani vzdali. A ldyz jsme dorazili zpatky do hotelu, skocila na nas takova lenora, ze uz jsme cely den krome prani, vareni instantnich nudli a podobnych nezajimavych cinnosti nedelali nic a jen jsme zevlovali v hotylku...
Rano jsme pak vstali brzy a uz v 6 hodin jsme drncali dodavkou zpatky do Gilgitu, abychom si prodlouzili vizum, sehnali listky na autobus do Chitralu a vymenili par dolaru. Meli jsme stesti. Viza nam prodlouzili na pockani a zdarma, autobus jezdil kazdy den (zatimco v pruvodci psali jen dvakrat tydne) a ochrankar z banky nas pustil dovnitr, i kdyz uz meli oficialne zavreno kvuli ramadanu. Vsechno jsme tak zvladli za jeden pulden a konecne jsme se mohli presunout do severozapadni casti Pakistanu, kde ve trech udolich zije zajimave nemuslimske etnikum - Kalashove.
Predem jsme vedeli, ze cesta autobusem nebude zadny med - necelych 300 km do vesnicky Mastuj, kde jsme meli stravit noc, mela trvat deset hodin... a taky deset hodin trvala. Jeste jsme se uklidnovali, ze jedeme busem statni spolecnosti Natco a ne nejakou unavenou dodavkou. Ale jak se ukazalo, ani statni spolecnost tady neni zarukou niceho. Nastoupili jsme do autobusu, pomocnik ridice privazal batohy na strechu a... nedelo se nic. Po trictvrtehodine cekani, kdy uz jsme meli davno byt na ceste, prisel ridic a zrejme se mu tenhle autobus nezamlouval, a tak zavelel a vsichni presedli do busu, ktery stal vedle. Pomocnik prelozil batohy a jelo se. Prvnich stopadesat kilometru pohoda - sice uzka a derava silnice, ale asfaltka. Cim dal rozbitejsi, az jsme nakonec jeli jen po prasne sutrovite ceste siroke opravdu prave na jeden autobus. Takze kdyz jsme asi uprostred cesty potkali autobus jedouci opacnym smerem, nastal velky problem. Po chvili couvani jsme nasli misto, o nemz si ridici rekli, ze se tam proste vejdou. No... vlastne se tam oba busy vesly, ale ten nas prisel o zpetne zrcatko a protijedouci o jedno z bocnich skel. V jednom okamziku nam asi viselo jedno kolo nad propasti (to se par mistnich zaclo vrhat k vychodu, ale nas pomocnik ridice zase usadil, jako ze "no problem"), nicmene vsechno dobre dopadlo a autobusy se nejak vyhnuly. Dalsi cesta pres hory a prusmyk Shandur (cca 3.800 m nad morem) nam pak uz prisla uplne pohodova... jenom trochu dlouha. Nakonec se jeste prihnala pekna burina, ale to uz jsme vystupovali ve vesnicce Mastuj, kde stravime noc a dalsi den v 6 rano nasedneme do dzipaka, ktery nas odveze zbyvajicich 120 km do spravniho centra Chitral.
V Chitralu jsme se museli nejdriv zaregistrovat na policii - vedou si tam presnou statistiku, kolik cizincu a z jakych zemi tento region kazdy rok navstivi. Cisla nasi registrace (900 a 901) ukazovala ze letos je turistu oproti jinym rokum tak tretina. Je nam mistnaku, kteri ziji z turismu, dost lito, ale na druhou stranu jsme radi, aspon nikde neni naval.Obzvlast jsme radi, ze nebude naval v kalashskych udolich. I tak se trochu obavame, ze to bude trochu jako lidska zoo.
V hotelu v Chitralu s nami bydli particka Pakistancu z Peshawaru - jsou geologove a pripravuji projekt pro nejake elektricke vedeni nebo elektrarnu (uplne jsme to nepochopili, ale po pravde jsme se ani moc nesnazili). Obzvlast jsme (Rostak tvrdi, ze zejmena ja) padli do oka sefovi vypravy, ktery se rozhodl, ze se o nas postara jako o vlastni. Hned vyslal kuchare a vseobecneho poskoka (chudaka) Karima pro mnamky a jakmile zapadlo slunce (je prece ramadan), uz to do nas pral pod tlakem: cajik, ovocny salatek, jogurtik, masicko, rejzicka... vem si jeste, vzdyt nic nejis! Jen se bohuzel pozdeji ukazalo, ze je - obdobne jako spousta jeho kolegu - pomerne radikalni a Kalashe, ke kterym jsme se moc tesili, povazuje za hloupe pohanske spindiry. Trochu jsme z toho byli otraveni, ale nase chyba - dalo se to cekat, zejo. Ke Kalashum jsme se stejne tesili moc... Ale o tom zase priste :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | 2. října 2007 v 22:23 | Reagovat

Ahoj cestovatelé,

zdravíme Vás se Šikulou z nového bytu :o)) A držíme moc palce! Sledujeme vaší cestu na mapě. Zítra máme mejdánek u Čápů, tak na vás budeme všichni myslet! Jen tak dál a pilně foťte, fotky jsou úžasné!!!

Ahoj Radka a Šikula

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama