Září 2007

KKH II. a Chitral (psano v Lahore)

30. září 2007 v 11:10 | Lenka
Z Karimabadu, odkud jsme naposled psali, trva cesta do Passu jenom asi dve hodinky dodavkou. Bagly uz si pomalu zacinaji zvykat na cestovani na strese a i my jsme cim dal skladnejsi. A to je dobre, protoze se nam to jeste bude hodit - cim dal vic na vychod, tim vic lidi vsude...
V Passu nas dodavka vyplivla hned pred hotylkem "u dedka", ktery nam doporucili Cap s Blazou. Ne, ze by se tak ten hotylek jmenoval (jmenuje se uplne seriozne Passu Inn), ale jeho majitel je proste takovej dedek. Hned, jak jsme ho videli, tak jsme pochopili, proc mu tak kluci rikali. Starej, ale houzevnatej a cilej... moc prima dedek. Pokojik se nam zamlouva (udajne tece i tepla voda), a tak shazujeme bagly a objednavame si obed - kureci polivku a zeleninu. Kureci polivka chutna jako v Praze u kterychkoliv cinanu - cinsky a palive. Je znat, ze jsme od cinskych hranic co by kamenem dohodil... Ja jsem rada, protoze je konecne nejaka zmena oproti kari a instantnim nudlim z pytliku, ktere jsou sice lepsi nez v Cechach, ale taky se rychle preji, ale Rostak zbrbla, ze je to moc palive a ze z druheho jidla nebude nic mit. No, jsem zvedava, co bude jist v Indii, tam bude vsechno mnohem palivejsi. Je zajimave, ze obvykle mivam problem s palivymi jidly spis ja, ale za posledni mesic si Rostak nejak zprisnil kriteria a hodne palive mu pripada i kdeco z toho, co ja zblajznu s chuti a bez reci. Ze zeleniny se vyklubaly brambory dusene v papinaku (pro mamcu: jako nas domaci burtgulas, ale bez burtu, mnam) s trochou mrkve, zeli a rajcat. Tak bezvadna mnamka, ze od te doby jsem si u dedka neobjednala nic jineho - jen bramburky a rovnou dvojitou porci. Mozna uz jsem psala, ze tady bramburky moc nejsou (vetsinou jen zas ta reeeejze), ale to se ted mozna zmeni, protoze je prave doba sklizne. Aspon doufam... Prozatim konec exkurzu do nasich chutovych pozitku.
Po obede jsme se vydali na pruzkum okoli - k blizkemu ledovci a jezirku, ktere vzniklo u jeho upati. Je to kratka prochazka a jezero neni hezke (je naplnene bahnitou vodou vytekajici z ledovce), ale ledovec, i kdyz je v porovnani s jinymi malinky, pusobi majestatne. Cele odpoledne tak jen tak bloumame okolo, lezeme po skale smerem k ledovci a cestou zpatky stavime snehulaky-kamenaky - kameny navrsene na sebe, ktere oznacuji cestu. V ledovcove morene obzvlast prakticke. Hlavne Rostak se v tehle bohulibe cinnosti vyziva - stavi kamenaka snad kazde dva metry, a nektere vyhani do uctyhodne vysky. Pry aby cestu nasli vsichni. Kdyz okolo prochazeji dva mistnaci, divaji se na nas a na radu kamenaku trochu podivne, ale nam je to jedno, protoze vidime, kudy stoupaji nad jezero po cesticce, kterou jsme my nevideli (hlavne proto, ze bychom ji v tech mistech ani nehledali a kamenaku na ni bylo opravdu malo). Je ale dost pozde, a tak odkladame vylet na ledovec na jiny den, vracime se do hotylku a zas si objednavame bramburky.
Na druhy den jsme si naplanovali vylet na dva visute mosty pres reku Hunza. Rikali jsme si, ze vyrazime rano, abychom se pak nekde nevlaceli v tom nejvetsim vedru, ale nejak se rano nemuzeme vyhrabat, a tak stejne vyrazime az po desate, kdy uz slunicko pekne rozpaluje skalnata uboci. Navic mame trochu smulu, podarilo se nam totiz ztratit cestu hned za vesnici. Muzu za to samozrejme ja, protoze jsem chtela, abychom odbocili z Karakoramske "dalnice" na pesinku, ktera se po par stech metrech ztratila mezi kameny a rostim. Ne, ze by me to tolik trapilo, smer byl vicemene dobry a a mela jsem dlouhe kalhoty a boty, ale Rostak sel na vylet v sandalech a kratasech, takze jsem si to pekne vyslechla. Nastesti jsme pak ale prelezli par zidek a dosli do vesnice, odkud vedla pesinka k mostu. Mozna to nakonec bylo stesti, ze jsme se takhle ztratili a zase nasli, protoze kdo vi, jak bychom tuhle pesinku jinak hledali...Cesticka vedla ubocim nad rekou Hunza, jejiz koryto se pekne roztahovalo misty i par set metru do sirky. Ted tekly uprostred jen dva "potucky", ale na jare to musi byt poradny hukot. Tim spis ze "potucky" byly hluboke nejmin metr a voda se jimi pekne valila. Uz se nam nechtelo splhat po kamenech na uboci, a tak jsme si cestu zkratili primo korytem reky. Po chvili jsme narazili na dalnici stop - evidentne to delali vsichni. Mistnaci jsou sice v preskakovani kamenu vyrazne zrucnejsi nez my, ale do horske kozy maji i tak hodne daleko. Za nejakou pulhodinku jsme v dalce uvideli prvni mostik. Sice jsme jeho delku odhadovali tak na dveste metru, ale rikali jsme si, ze nechapeme, co na tom vsichni maji... Ovsem kdyz jsme prisli driv a videli, ze most je tvoren klacky zapletenymi do dratu a prumerna vzalenost jednotlivych klacku je asi jeden metr, ja osobne jsem se videla, jak propadnu dirou dolu uz po trech krocich. Takovy dlouhy visuty most se taky docela kyve - vic, nez by clovek cekal. Ale vzmuzila jsem se a most presla (ze jsem se drzela okolnich dratu jako kliste, dokladaji jak fotky, tak to, ze se mi na dlani udelal paradni puchejr). Rostak samozrejme podobne problemy nemel, pekne se pohoupal a vubec si to uzival... Na druhem brehu jsme se pak plahocili po bridlocove pousti az do nejblizsi vesnice, v niz jsme meli prejit druhy most a vratit se na KKH. Projit vesnici se opet ukazalo jako mensi navigacni problem. Vesnicka je spojena s okolnim svetem jen prostrednictvim tech dvou visutych mostu, takze tam nejsou zadna auta a je tezke poznat, ktera z pesinek je "hlavni ulice" a nekonci za rohem u nekoho na dvorku nebo na zahonku. Nakonec jsme se ale nejak vymotali, vyhnuli se pichlavemu rosti, ktere vesnici obrusta kolem dokola, a slezli po skale k druhemu mostu. Rikali jsme si, ze tenhle druhy most bude urcite v lepsim stavu - vede primo z vesnice do vesnice (narozdil od toho predchoziho, ktery vede trochu odnikud nikam, resp. na obou stranach je to do nejblizsi vesnice nejmin hodina chuze). Ovsem samozrejme se ukazalo, ze jeho jedinou vyhodou je, ze je kratsi. Klacky byly totiz castym pouzivanim jeste vic rozlamane a most sam byl navic hodne proveseny - takze nejdriv sel clovek docela poradne z kopce a pak zase do kopce... Nakonec se to preskakovani z vetve na vetev libilo i mne, ale oproti mistnakum jsme fakt orezavatka :)
Na dalsi den jsme si naplanovali vylet kolem ledovce po cesticce, po niz jsme prvni den videli jit dva mistnaky, co se smali nasim kamenakum. Tentokrat jsme opravdu vyrazili rano a uz za hodinku jsme byli nahore u ledovce. Pro me to byl zas pekny adrenalin, protoze splhani po morene a suti opravdu neni cinnost, jiz bych provozovala casto a rada, ale pohled shora na ledovec stal za to. Rikali jsme si, ze pujdeme kousek okolo a pak zpatky po jine ceste (podle pruvodce celodenni vylet), ale cesta se nam opet nejak ztratila (nebo se spis sesunula spolu s casti bocniho svahu), a tak jsme to po hodine hledani vzdali. A ldyz jsme dorazili zpatky do hotelu, skocila na nas takova lenora, ze uz jsme cely den krome prani, vareni instantnich nudli a podobnych nezajimavych cinnosti nedelali nic a jen jsme zevlovali v hotylku...
Rano jsme pak vstali brzy a uz v 6 hodin jsme drncali dodavkou zpatky do Gilgitu, abychom si prodlouzili vizum, sehnali listky na autobus do Chitralu a vymenili par dolaru. Meli jsme stesti. Viza nam prodlouzili na pockani a zdarma, autobus jezdil kazdy den (zatimco v pruvodci psali jen dvakrat tydne) a ochrankar z banky nas pustil dovnitr, i kdyz uz meli oficialne zavreno kvuli ramadanu. Vsechno jsme tak zvladli za jeden pulden a konecne jsme se mohli presunout do severozapadni casti Pakistanu, kde ve trech udolich zije zajimave nemuslimske etnikum - Kalashove.
Predem jsme vedeli, ze cesta autobusem nebude zadny med - necelych 300 km do vesnicky Mastuj, kde jsme meli stravit noc, mela trvat deset hodin... a taky deset hodin trvala. Jeste jsme se uklidnovali, ze jedeme busem statni spolecnosti Natco a ne nejakou unavenou dodavkou. Ale jak se ukazalo, ani statni spolecnost tady neni zarukou niceho. Nastoupili jsme do autobusu, pomocnik ridice privazal batohy na strechu a... nedelo se nic. Po trictvrtehodine cekani, kdy uz jsme meli davno byt na ceste, prisel ridic a zrejme se mu tenhle autobus nezamlouval, a tak zavelel a vsichni presedli do busu, ktery stal vedle. Pomocnik prelozil batohy a jelo se. Prvnich stopadesat kilometru pohoda - sice uzka a derava silnice, ale asfaltka. Cim dal rozbitejsi, az jsme nakonec jeli jen po prasne sutrovite ceste siroke opravdu prave na jeden autobus. Takze kdyz jsme asi uprostred cesty potkali autobus jedouci opacnym smerem, nastal velky problem. Po chvili couvani jsme nasli misto, o nemz si ridici rekli, ze se tam proste vejdou. No... vlastne se tam oba busy vesly, ale ten nas prisel o zpetne zrcatko a protijedouci o jedno z bocnich skel. V jednom okamziku nam asi viselo jedno kolo nad propasti (to se par mistnich zaclo vrhat k vychodu, ale nas pomocnik ridice zase usadil, jako ze "no problem"), nicmene vsechno dobre dopadlo a autobusy se nejak vyhnuly. Dalsi cesta pres hory a prusmyk Shandur (cca 3.800 m nad morem) nam pak uz prisla uplne pohodova... jenom trochu dlouha. Nakonec se jeste prihnala pekna burina, ale to uz jsme vystupovali ve vesnicce Mastuj, kde stravime noc a dalsi den v 6 rano nasedneme do dzipaka, ktery nas odveze zbyvajicich 120 km do spravniho centra Chitral.
V Chitralu jsme se museli nejdriv zaregistrovat na policii - vedou si tam presnou statistiku, kolik cizincu a z jakych zemi tento region kazdy rok navstivi. Cisla nasi registrace (900 a 901) ukazovala ze letos je turistu oproti jinym rokum tak tretina. Je nam mistnaku, kteri ziji z turismu, dost lito, ale na druhou stranu jsme radi, aspon nikde neni naval.Obzvlast jsme radi, ze nebude naval v kalashskych udolich. I tak se trochu obavame, ze to bude trochu jako lidska zoo.
V hotelu v Chitralu s nami bydli particka Pakistancu z Peshawaru - jsou geologove a pripravuji projekt pro nejake elektricke vedeni nebo elektrarnu (uplne jsme to nepochopili, ale po pravde jsme se ani moc nesnazili). Obzvlast jsme (Rostak tvrdi, ze zejmena ja) padli do oka sefovi vypravy, ktery se rozhodl, ze se o nas postara jako o vlastni. Hned vyslal kuchare a vseobecneho poskoka (chudaka) Karima pro mnamky a jakmile zapadlo slunce (je prece ramadan), uz to do nas pral pod tlakem: cajik, ovocny salatek, jogurtik, masicko, rejzicka... vem si jeste, vzdyt nic nejis! Jen se bohuzel pozdeji ukazalo, ze je - obdobne jako spousta jeho kolegu - pomerne radikalni a Kalashe, ke kterym jsme se moc tesili, povazuje za hloupe pohanske spindiry. Trochu jsme z toho byli otraveni, ale nase chyba - dalo se to cekat, zejo. Ke Kalashum jsme se stejne tesili moc... Ale o tom zase priste :)

Karakoram Highway I.

13. září 2007 v 17:52 | Lenka
Jak jsme slibili, hlasime se se zpravami z hor.
Momentalne se nachazime v mestecku Karimabad, asi tak uprostred Karakoramske "dalnice", ktera spojuje Pakistan s Cinou a je postavena na miste pakistanske casti hedvabne stezky. Nejdriv asi osvetlim ty uvozovky: ac tehle silnici rikaji dalnice, u nas bychom dle jejiho vzhledu pouzili spis nazev okreska. Vine se po skalnatem uboci nad Indem a jeho pritoky a kvuli castym zavalum na mnoha mistech neprojedou dve auta vedle sebe. No a na ostatnich mistech ma posadka predjizdejiciho auta uzasny vyhled do udoli - pres cca 10 cm silnice, ktera zbyva mezi koly a srazem. Ale to nas nemuze rozhazet! Mame pevne zaludky a zkusenosti z cesty k pramenum Gangy, takze pohoda.
Z Islamabadu jsme sem na sever vyrazili cca pred deseti dny (trochu jsme ztratili pojem o case, takze tohle je takovy odhad). Autobus odjizdel z autobusaku Pir Wadai v Rawalpindi (mnohem starsi a chudsi mesto cca 15 km od Islamabadu) a nasli jsme ho jen diky vydatne pomoci jednoho mistnaka. Pir Wadai se totiz asi jmenuje cela ctvrt, takze nas neco jako mistni autobusova MHD (uplne novy a prostorny autobus, to jsme fakt koukali) misto na autobusaku vyhodila nekde na krizovatce s dalnici, ktera se po nocnim superslejvaku zmenila v jedno velke bahniste. Asi jsme pusobili dost bezradne, protoze ten uzasny mistnak nas nalozil do taxiku, odvezl na autobusak, nasel prislusny brloh (vetsina mistnich podnikatelu ma sidlo sve spolecnosti v lepsi ci horsi garazi, podle financnich prostredku) a malem za nas i zaplatil. Kdyz jsme vytrvale odmitali, tak nam aspon vnutil telefon, ze mu urcite mame zavolat, az se do Pindi (mistnaky uzivana zkratka pro Rawalpindi) vratime. Ale to jeste hned tak nebude :)
Takze ve tri odpoledne jsme nasedli do toho busu s vidinou 17-20 hodin priserne cesty, ale prvnich dveste kilometru (tj skoro pulku cesty) jsme meli pro sebe dvojsedadlo. Sice nam ridic nepoustel muziku, ale zas klimatizoval ostosest, takze jsme si oba odnesli peknou rymicku, ktera se me nepustila dodnes. Jenom jeste jedna technicka, kdyby nekomu nesedela ta cisla: po "dalnici" se jezdi prumernou rychlosti 60 km/h, a to se nepocitaji zastavky, cekani na odstraneni zavalu apod.
Po setmeni ridic udelal zastavku na modleni, cehoz jsme vyuzili k zblajznuti vecere. Nejak nam bohuzel ale nesedla a nasledky si rovnez neseme doted :( Kupodivu se nam v hopsajicim a ze strany na stranu kymacejicim se busu podarilo i trochu spat, takze kdyz jsme rano vysedali v Gilgitu, citili jsme se docela fit (nasledky vecere se projevily az o par hodin pozdeji).
Hned na autobusaku nas ulovil nejaky nadhanec, a to bylo stesti, protoze jsme se diky nemu ubytovali v moc prijemnem hotelu, kde jsme mimo jine potkali par Cechu, s nimiz jsme se trochu znali uz z Iranu. Terka s Ondrou sice uz dalsi den odjizdeli zpatky do Islamabadu, ale stihli jsme spolecne aspon jeden vylet po Gilgitu a turnaj v polu (opravdovem, na konich!). Stihli bychom toho byvali vic, ale jak uz jsem psala, skolila nas choroba, a tak jsme dva dny jenom odpocivali stridave v posteli, koupelne a na zahrade hotelu. Zato s Blazou a Capem, kteri byli ochotni na nas pockat, nez se jakz-takz vykuryrujeme, jsme se dohodli na spolecnem vylete na Pohadkovou louku (Fairy Meadow). Abychom trosku snizili vydaje za dzipa, ktery nas trochu popovezl pres poustnate udoli a neuveritelnymi serpentynami na konec silnice, pribrali jsme s sebou jeste jednoho Spanelaka (teda my mu tak rikali, ale on by se durazne ohradil, protoze je prece Katalanec!). A to se ukazalo jako velke plus a minus zaroven, ale kazdopadne jsme se s nim nenudili.
V den, kdy jsme rano nasedli do autobusu a pak presedli do dzipaka, si slunicko zrejme reklo, ze uz na Karakoram koukalo dost dlouho, a tak jen co jsme vylezli na konci silnice z auta a zacli se skrabat zbyvajicich 600 vyskovych metru nahoru, dalo se do deste. Na to nase letni cestovni vybava neni stavena, a tak jsme behem par minut promokli na kuzi. Nahoru jsme se ale vydrapali a ukazalo se, ze louka (nebo spis louky) je opravdu jako z pohadky. Sehnali jsme si chaticku (urvali jsme s Rostou jednu pro sebe, zatimco kluci se ubytovali se Spanelakem), dali vecu a svalili se do posteli za vyuziti jak nasich spacacku, tak mistnich tlustych dek. No, bylo to tak akorat - s destem se totiz ochladilo na 11 stupnu, coz byl pro nas, vyhrate z nizin, rozdil nejmin o 20 stupnu. Rano jsme si naplanovali brzke vstavani a poradny vylet - jenomze kdyz jsme otevreli oci a uvideli deku, ktera zakryvala celou oblohu a z niz vytrvale lilo, vzdali jsme to a stravili cely den na verandicce provozovanim "agrosafari" - pred chatickou nam stridave defilovali ponici, kravy, kozy a ovce. Hlavne kozy se nam tu moc libi - jsou male, hunate a usate, maji malicke rohy a jsou to vesele kopy. Kdyz na ne clovek zameci, hned zbystri a koukaji, kde jsou ti mecici kamosi :) Nojo, takhle daleko to s nami doslo...
Dalsi den se nastesti odpoledne pocasi trochu umoudrilo, a tak jsme se posunuli o 200 metru vys, do vesnicky Beal Camp, kde domoroci travi leto pastvou a na podzim se zase stehuji zpatky dolu. Louky v Bealu byly jeste pohadkovejsi a hlavne - vesnicka lezi temer na upati nejvyssi pakistanske hory (a devate nejvyssi "osmitisicovky") Nanga Parbat. Bohuzel pocasko se zase trochu pokazilo, a tak jsme si na vyhledy museli trosku pockat, ale stalo to za to. Mrknete do galerie :)
Spanelak nam hned predvedl super forek - i kdyz jsme mu rikali, ze uz je pozde, presto se vydal na prochajdu. Mistnaci nam zatim udelali taborak, ale pak se zacli vyptavat, kdeze ten Spanelak je, a po chvili prohlasili, ze ho urcite napadl medved. Nejdriv jsme se tomu skoro zasmali, ale kdyz vytahli kulovnice, ze pujdou Spanelaka hledat, tak nam trosku zatuhly usmevy. Par minut potom, co patraci ceta odesla, se ale Spanelak vynoril, jakoze baf a pekna sranda, i kdyz jsme se mu snazili vysvetlit, ze to zas az takova sranda nebyla. Pak jeste prilozil historky o tom, jak bez toaletniho papiru a lzice nemuze existovat (tradicni pakistanske ani indicke zvyklosti neznaji ani jedno z toho), protoze je cistotny, pohadal se o cenu vecere a uz z nej byl maskot vypravy!
Nasledujici den se kluci (vcetne Rostaka, samozrejme) hecli a vydali se zdolat jeden z blizkych vrcholu - Juliper Peak ("petitisicovka"). Bohuzel se ale opet zkazilo pocasi, a tak nahoru nevylezli. Stejne si ale uzili par vyhledu a potom snehovou sprsku. Ja jsem si zatim pekne lebedila v kempu a majitel se o me pekne staral (takze mi nejen vyvaroval dobrutky, ale taky dohlizel, jestli nevypadam moc znudene, a pripadne me sel rozptylovat - coz bylo, vzhledem k jeho konverzacnim schopnostem v anglictine, opravdu zabavne). Byla jsem dost rada, kdyz se kluci vratili zpatky, ze uz nemusim "spolecensky konverzovat".
Na dalsi den jsme si naplanovali vylet do Base Campu (zakladniho tabora pro horolezce) Nanga Parbat. Pekne jsme si nastavili budiky na patou ranni (tady jeste pred vychodem slunce), ale opet tak bajecne prselo, ze jsme promokli i pri klusu do kadibudky. Tak nam nezbylo nic jineho, nez prosedet den mezi dvermi chatky (prselo i na verandu) a opet si uzivat agrosafari. Kozicky v Beal Campu byly jeste o neco oprsklejsi, a tak jim nestacilo cekovat nas z verandy, ale musely se mrknout i dovnitr. No ale na polstari jsem je uz nestrpela (s dost vysokou frekvenci si vykusovaly blechy ze hrbetu). Zrejme se ale asi nekdy do chaticek podivaly, protoze Spanelak druhy den prohlasoval, ze ho neco priserne pokousalo, hlavne na brise. Puvodne tvrdil, ze to byli komari, kdyz si daval horkou sprchu (sprcha v chatkovych osadach spociva v tom, ze majitel kempu rozdelal ohen pod velkym sudem, z nehoz se pak hadici transportuje do "kadibudky", v kadibudce se natoci do kyblu a clovek se poliva hrneckem. Bezva:)), ale kdyz jsme ho ubezpecili, ze to byly urcite blechy z dek, zacal pobihat dokola, chytat se za hlavu a vykrikovat: oh no, fucking animals, fucking animals... A tohle od te doby opakoval temer vzdycky, kdyz jsme se ho zeptali, jestli je v pohode. Takze o srandu jsme fakt nouzi nemeli. Spolecny vejlet do Base Campu tedy bohuzel nedopadl a na dalsi den uz jsme meli objednaneho dzipaka zpatky do udoli, a tak se Cap (vybaveny goretexovymi oblecky pro kazde pocasi) v poledne rozhodl, ze se do Base Campu probehne sam. Protoze je sportovec puvodne profesionalni, naklopil trosku kreatinu a vybehl. Vratil se za necele ctyri hodiny, uplne promoceny (i pres goretex), ale spokojeny, ze ma carku za Base Camp. Ani jsme mu ji nezavideli :)
V noci se vyjasnilo, a tak jsme si rikali, ze si rano privstaneme a prece jen do toho "Basu" taky zaskocime. Jenze ouha - kdyz jsme rano vykoukli zpod vrstvy dek a spacaku, ukazalo se, ze vsechny vrcholky okolo jsou uplne bile a snih se zacina usazovat i na trave pred chatickou. Predstava, jak po tom snehu klouzeme dolu jen v tech nasich vetrovcickach, me dost vydesila, ale nastesti jsme to meli nahore posychrovane, takze se kolem 9. hodiny ukazalo slunicko a dolu jsme bezeli jen v trickach. Bezeli je to spravny slovo, protoze nam nejak dyl trvala snidane a placeni (Spanelak zas udelal bajecnou scenu a kdyz odchazel, tak se chytal za hlavu, jako ze to bylo moc drahy) a Rostak mel utkvelou predstavu, ze nam dzipak ujede a budeme muset dolu tech 15 kilaku krpalu na slunicku tlapat pesky. Nakonec jsme pribehli jen o hodinu pozdeji a ridic byl tradicne v pohode (kouril a popijel cas s kamosi, takze mu nase zpozdeni rozhodne nevadilo), a za hodinu a kousek nas vyklopil u mostu, kde jsme si meli pockat na autobus do 80 km vzdaleneho mesta. Jeden autobus nam ale ujel pred nosem a do setmeni zbyvala jenom hodina (v udolich se stmiva cca v 6 hodin, na kopcich o trosicku pozdeji), a tak kluci nevahali a vlezli do prvniho nakladaku, ktery u mostu zastavil. Spanelak nechtel zustat pozadu, a tak si vyhopsl na strechu, za uzasne zdobeny stit. My jsme si s Rostakem rekli, ze nemame zapotrebi se tahnout prumernou rychlosti 30 az 40 km/h (nakladaky totiz byvaji tak nalozene, ze vic proste nezvladnou) a ze si pockame na rychlejsiho stopa. Puvodne jsme teda chteli jet busem, ale pote, co kolem nas projel jeden, ktery byl obsazeny i na strese, jsme tuhle myslenku zavrhli. Nakonec jsme meli stesti a jeli na pakistanske pomery neskutecne pohodlne: v osobaku pouze dva na zadnim sedadle! Na zadnim sedadle se tu totiz cestuje nejmin ve ctyrech... A jeste vic nas prekvapilo, kdyz nas ridic odvezl az pred hotel a zadarmo. Tady je totiz stop vicemene beznou soucasti verejne -placene- dopravy. Do hotelu chvilku pred nami dorazili kluci se Spanelakem, protoze je v pulce cesty prestalo bavit hlemyzdit se na nakladaku a presedli do mnohem rychlejsiho minibusu. Navrat do hotylku, kde jsme bydleli uz pred vejletem, byl skoro jako navrat domu: teplo, sprcha, ciste povlecena deka... a pro Rostaka televize na spolecne zahradce :)
Dalsi den jsme se s klukama rozloucili a vydali se sami na sever, do mestecka Karimabadu, kde si lebedime doted. Kdyz jsme prijizdeli, jako obvykle jsme nemeli ani paru, kde budeme vystupovat z minibusu a kde budeme bydlet. Kdyz se ridici zdalo, ze uz jsme projeli skoro cely Karimabad a porad jsme nikde nevystoupili, vysadil nas pred hotylkem, ktery se nakonec ukazal jako skvela zakladna: skoro na kopci (takze jsme si druhy den usetrili kus kopce pri vyletu k ledovci Ultar), nedaleko dedula vlastnici skvelou vyvarovnu, na druhou stranu dedula vlastnici stanek s vybornymi jablky, na mistni pomery neuveritelna terasa s vyhledem na zelene udoli reky Hunza a o neco vzdalenejsi zasnezene vrcholky "sedmitisicovky" Rakaposhi. Lip bychom si sami nevybrali.
Trochu nas prekvapilo, ze v celem mestecku nejsou zadni "batuzkari" a krome Japoncu a par starsich (zrejme) Anglicanu ani jini turisti. Najit otevrenou restauraci mimo petihvezdickovy hotel se rovna heroickemu vykonu (o to vic jsme byli vdecni za naseho dedulu za rohem) a vubec jinak tady chcipl pes. V nasem hotelu jsme jedini cizinci a temer jedini ubytovani. Nas hotel ma sice vlastni restauraci, ale kdyz jsme se snazili si vybrat nejake jidlo z listku, ukazalo se, ze krome caje a nudlove polivky z pytliku nic jineho nebude. Pry konec sezony... Trochu se nam to nezda, protoze podle pruvodce se sem jezdi az do konce rijna, kdy jsou vsechny strane uzasne barevne (aspon podle pohledu), ale letos si vsichni stezuji, ze turisti nejsou kvuli humbuku kolem mesity a utoku v Islamabadu.
Hned druhy den rano Rostak nemilosrdne zavelel "vstavat a do kopce", takze jsme se vydali na vejlet k ledovci Ultar. Trosku jsem predpokladala, ze pujdeme az dalsi den, tak jsem si ani poradne neprecetla popis cesty v pruvodi, coz se nakonec ukazalo jako naprosto nepodstatna vec. Matne jsem si popis pamatovala, ale cestu jsme porad nemohli a nemohli najit... az nam nekdo z mistnaku rekl, ze cesta udolim je zavalena, takze musime vylezt na kopec a pak jit podle zavlazovaciho kanalu zpatky k rece, prebrodit a pak se teprve zacit drapat na morenu smerem k ledovci. Ujal se nas nejaky dedula, ze nam ukaze cestu. Prosel s nami nejakymi zkratkami (sami jsme se sotva drapali a on se pomalu ani nezadychal) a vysli jsme na jeho zahradce prave u kanalu, podle ktereho jsme meli pak jit. Rikal, ze ho moc mrzi, ze ma nejakou praci na zahrade, ze by jiny den urcite sel s nami nahoru, aby nam ukazal cestu. Na cestu jsme dostali moooc dobre jablko z mistnich sadu, na oplatku jsme mu dali balicek susenek (nejak jsme byli presvedceni, ze to jablko si prinesl k obedu), znovu si vyslechli popis cesty a rozloucili se. Moc mily dedula :)
Jako prvni dobrodruzstvi se ukazala cesta podle kanalu: kanaly jsou totiz vysekane ve skale cca 200 m nad udolim a "cesta" vedla po jejich hrazi. Jesteze nemame zavrate... Ale oproti nasledujici ceste rekou vzhuru smerem k ledovci a hledani mista, kde bychom mohli reku preskakat po kamenech (strkat nohy do ledovky vytekajici z ledovce se nam fakt nechtelo), to bylo opravdu lazo plazo. Nakonec jsme preskakali tesne pod zacatkem ledovce, protoze vys uz jsme jit opravdu nemohli. Na druhem brehu jsme v morene opravdu nasli cesticku vedouci na louku pod ledovcem. Meli jsme radost, ze jsme to tak pekne zvladli, ale kdyz jsme o hodinu pozdeji videli, jak se budeme drapat do priserneho krpalu po stale ujizdejicim pisku, docela nas presla. Aspon ja jsem nahoru dolezla temer s vypetim vsech sil. Trochu nechapeme, ze v pruvodci pisou, ze se tam da dojit za dve az tri hodiny, nam to trvalo nejmin ctyri. Ale stalo to za to. Rostak se pomazlil s mistnim kozlem, vyfotil si ledovec, ja jsem si dala nudlovou polivku a za hodinu jsme tlapali zase dolu. Sklouzli jsme dolu po pisku a po morene a rozhodli se, ze pujdeme po kanalu na druhe strane udoli. Cesta sla hladce a vyhledy byly jeste lepsi nez rano. Ovsem do chvile, nez kanal koncil vodopadem do nadrze o deset metru niz. Nastesti jsme vedeli, ze mistnaci chodi po kanalu i s kozami a kozy do nadrze neskacou, a tak jsme po chili hledani nasli uzouckou "cesticku" po skale dolu. Kdyby tu a tam nebyla slapota, neverila bych, ze tam nekdo chodi. Ale nakonec jsme slezli bez uhony a jeste jsme byli radi, ze jsme si uzili trosku lezeckeho adrenalinu. A nakonec nas ani nebolely nohy, takze to byl opravdu povedeny den.
Dneska se nam ale vstavat nechtelo vubec, to je jasny. Rekli jsme si, ze si udelame pohodovy vylet k pevnosti Altit (pevnosti jsou tu dve, pricemz vetsi z nich, Baltit, je primo v Karimabadu). Mistnaci nam poradili bezva cestu, tak jsme se tesili, jak se pekne projdeme po podhradi a pak zas vylezeme zpatky nahoru do Karimabadu. Ovsem jake bylo nase rozcarovani, kdyz jsme dosli ke staremu mestu a chlapek nam pod nos strcil nejaky papir s rozhodnutim starosty, ze se za vstup do mesta vybira 100 rupek na osobu. Dost nas to nastvalo. Ne snad, ze by 100 rupek byla nejaka zavratna suma, ale vybirat vstupne do mist, kde normalne bydli lidi, nam prislo trapne. Navic pevnost se rekonstruuje a je cela pod lesenim, takze fakt nevim, co bychom tam asi tak videli. Rostak rozhodl, ze nic platit nebudeme a zkusime se podivat bliz z bocni ulicky. Usli jsme sotva padesat metru, Rosta vyfotil par deti, a uz na nas pokrikoval nejaky chlapek, ze tohle neni "official way" pro turisty a ze turisti musi jit tou hlavni ulici za rohem. Nakrklo nas to jeste vic, prece nebudeme chodit za sto rupek po hlavni ulici a koukat na potemkinovu vesnici. Tak jsme se otocili, vylezli zpatky na kopec a namisto prohlidky Altitu si dali siestu. Takovi jsme burani :)
Zitra rano to tu zabalime a posuneme se jeste kousek na sever, do vesnicky Passu, kde bychom se chteli projit po okolnich udolich a pokochat se dalsimi uzasnymi vyhledy. Pry je tam jen par chalup, takze o internet tam asi nezavadime... Taky tady uz deset dni nemame signal na mobilech, takze pokud nam nekdo pisete a nedostavate odpovedi, tak se nezlobte. Mejte se dobre a na dalsi zpravy budte trpelivi - nakonec prijdou!