Jak se (nam) zije v Pakistanu

30. srpna 2007 v 17:33 | Lenka
Pakistan je moc bezva. Rozhodne se tu jeste chvili zdrzime (vizum nam plati az do prvniho rijna), protoze jsou tu moc bezva lidi. A je skoda, ze kolem mistnich pomeru delaji zapadni media takovy neopravneny humbuk...
Rosta uz minule psal, jak jsme bezvadne cestovali pousti - cestou necestou autobusem naplnenym kdecim a s obcasnymi zastavkami na nutne opravy motoru. Ja bych jeste rada doplnila, cim si hned od zacatku Pakistan ziskal me :) Jeste predtim ale musim rict, ze pakistansko-iranske hranice jsme presli naprosto v pohode i s nasimi dvema pasy, pricemz ty pasy, ve kterych mame pakistanska a indicka viza, byly uplne neposkvrnene. Vsichni nas dlouho dopredu strasili, jak budou iranci chtit videt pakistanske vizum, jinak nas nepusti ze zeme, a pakistanci budou chtit videt zase iranske vizum, a ze jakmile vyndame dva pasy, bude prusvih, protoze mit dva pasy je ve vetsine asijskych zemi nelegalni, a tak moc nebudou chapat, ze u nas je to normalne mozne. Krome toho nam na iranske ambasade v Praze vytrvale tvrdili, ze na tricetidenni turisticke vizum se muzi ze zeme odjet pres stejny hranicni prechod, pres ktery se do zeme vstoupi, a ze jestli chceme do Pakistanu, musime mit pouze a jedine sedmidenni tranzitni vizum. Takze jsme na hranice mirili s tim, ze jsme mistni zvyklosti porusili nejmin dvakrat, a aspon ja jsem z toho mela trochu bobky (Rosta samozrejme ne a vytrvale zachovaval klid pokeroveho hrace). Nicmene na iranske strane se mrkli na datovou stranku, pak na iranske vizum, dali stempl, ze vizum opustenim zeme konci platnost, a pekne nam zamavali. V mezistatnim prostoru jsme pasy s iranskymi vizi uklidili do baglu a pripravili si druhe pasy s pakistanskymi a indickymi vizy. Urednikovi vubec neprislo divne, ze v pase jeste nemame zadne razitko a jak jsme se tam asi dostali - proste si nalistoval pakistanske vizum, dal k nemu razitko s datem prijezdu, vyfotil si nas do kompu a privital nas v Pakistanu. Proste pohoda, ktera od te doby vicemene porad pokracuje... Hned pri prvni zastavce busu me potkal temer mysticky zazitek, ktery me vnimani Pakistanu, priznavam, hodne ovlivnil: Vedela jsem, ze me ceka dlouha cesta pousti, a tak jsem si chtela preventivne odskocit. Zachody jsem ale nikde nevidela, a tak jsem se zkusila optat starenky, ktera rovnez vystoupila z busu a rozhlizela se podobne jako ja. Sice nemluvila ani slovo anglicky, ale dorozumely jsme se, ze ma stejny problem. Tak me drapla za ruku a zacala se mnou obihat autobusak, kdeze ty zachodky jsou. Byl tam - jediny, priserne spinavy, v modlitebni mistnosti plne zarostlych chlapu, kam jsem uz predtim strcila nos, ale vic jsem si netroufla. Ale starenka se nedala, protahla me davem, poslala me na zachod a podrzela mi dvere. Pak jsme se vystridaly a ja jsem ji posunky dekovala - bez ni bych byla asi ztracena. A jeji reakce? Popadla me obema rukama za hlavu a pres satek, ktery jsem mela poradne uvazany jeste z Iranu, mi vlepila pusu na celo. Vzhledem k tomu, ze mi sahala maximalne po ramena, to byl docela heroicky vykon. A pak nemam mit k Pakistanu sentimentalni vztah. No reknete sami...
Vzhledem k tomu, ze nas 600 km cesty z hranic pres poust docela unavilo, rekli jsme si, ze se v Quette, nasi prvni pakistanske zastavce, zdrzime aspon dva dny, abychom si poradne odpocinuli, poradne se vyspali ve vicemene vodorovne poloze a trochu prozkoumali, co je vlastne ten Pakistan zac. Uz druhy den jsme meli jasno v tom, ze jsme dost daleko od relativne civilizovaneho, ale mnozstvim moznych i nemoznych zakazu a prikazu svazaneho Iranu. Na ulicich bahno a hromady odpadku mezi pojizdnymi stanky prodavacu vsemoznych (ne)dobrot a ruzneho haraburdi, priserne spinave fasady, ovsem s cerstve vymalovanymi zarivymi reklamami na Cocacolu, Pepsi ci Nestle, usmevavi lide nadseni z toho, ze potkavaji cizince (v poslednich tydnech jich sem asi tolik nejezdi), ale taky spousta mrzaku a zebraku. I kdyz zdejsi demokracie ma k te evropske hodne daleko (spousta mistnich lidi si mysli, ze Musharaf je proste vojensky diktator a tesi se, jak podzimni volby urcite vyhraje strana byvala premierky Benazir Bhuttove), je na prvni pohled znat uvolnenost lidi, kteri se s nami davaji do reci. Je to velky rozdil oproti Iranu, kde je udajne jakykoliv kontakt s cizinci zakazan, a i kdyz tohle pravidlo urcite neni striktne dodrzvano, protoze prece jen se naslo dost lidi, kteri nas v Iranu oslovili a snazili se s nami mluvit, urcite slouzi jako zaminka k otravovani nepohodlnych lidi. Podstatnou zmenou taky je, ze vestina gramotnych lidi (coz ale rozhodne neni pripad vsech obyvatel!) mluvi docela dobre anglicky. Anglictina je tu totiz urednim jazykem, coz znamena, ze se v anglictine vydavaji vsechny uredni formulare a treba vsechna soudni liceni se vedou v anglictine.
Mala odbocka pro pravniky a priznivce prava. Jedno odpoledne jsme byli na caji u advokata - barristera, ktery nam vysvetlil, ze Pakistan naprosto prevzal britsky pravni i soudni system (dovedete si predstavit snede Pakistance v talaru a paruce?), ovsem s inkorporaci islamskeho prava, ktere ma udajne tvorit asi 5% celeho pravniho systemu. Bohuzel jsem se zapomnela optat, jestli to znamena take napr. trest ukamenovanim za cizolozstvi, ale ani by me to, vzhledem k vyrokum typu "zeny se nechteji rozvadet, protoze by se pak citily osamele", nijak zvlast neprekvapilo. Jen mozna budou aplikovat formu, ktera je skutecne v zapsana v Koranu - zalobce musi predvolat pet svedku, kteri musi potvrdit cizolozstvi dotycne/dotycneho - teprve pak soud rozhodne o kamenovani. Navic pokud se odsouzenemu podari behem kamenovani uniknout, je volny. Zatimco v Iranu se udajne na pocet svedku kasle a odsouzeny nema nejmensi sanci: pokud utece, privedou ho zpet a exekuce pokracuje... Ted jenom doufam, ze jsem to nejak nedezinterpretovala, ale snazila jsem se to vylozit tak, jak mi to v Iranu vylozili mistni, dle nejlepsiho vedomi a svedomi :) Podle naseho znameho advokata ale i zeny maji nejake zastani, pokud je manzel nedokaze uzivit, bije je, chlasta a nebo fetuje. Dokonce jsme videli i zenskou policejni stanici, kam muzou udajne zeny hlasit pripady domaciho nasili, znasilneni, a tak. Ale jakou maji policajtky realnou pravomoc, se nam bohuzel zjistit nepodarilo :( Konec odbocky pro pravniky a priznivce prava.
V Quette jsme se tedy zdrzeli dva dny, pocourali jsme se po mistnim bazarku s latkami, koupili a nechali usit nejake hadriky a pekne si polenosili v hotylku za 200 rupek (cca 3,5 usd). No, te cene trochu odpovidala i kvalita - postylky rozhodne nebyly nejnovejsi a v "koupelne" (neboli cerne dire s uhnivajicim kohoutkem a smradlavym zachodem) si obcas mravenci se svaby podavali ruce (Rostuv basnicky obrat), ale v porovnani s busem komfort, takze pan domaci nam vymenil lajntuchy a zustali jsme tam. Stejne tak i Hadrian s Christophem, ktereho, chudaka, navic suzovala nejaka strevni neplecha. Pro jistotu dodavam, ze od te doby se komfort naseho bydleni zlepsuje: uz mivame jen mravence a nekdy i jesterky (znamka cistoty). Hned pri prvni prochazce v ulicich mezi bicykly, motoriksami, auty, vsemoznymi plechovkami neidentifikovatelnych znacek, volskymi a oslimi povozy, jsme pochopili, ze se jezdi vlevo (takze to, ze se nam zda, ze nic nejede, nemusi byt tak uplne pravda, zejo), ale hlavne, ze prednost ma ten, kdo je vetsi a vic troubi. Bohuzel zadny klaxon nevlastnime, a tak jsme v troube (Rosta pouziva i jine slovo), protoze prechazet v tom chaosu je pro cizince proste peklo. Jakou roli v tom chaosu hraje policajt, ktery stoji uprostred, mava rukama, piska na pistalku, a kdyz k nemu dojdeme, tak se s nami chce vyfotit, jsme jeste nepochopili, ale urcite na to casem prijdeme.
Jinak je tu neuveritelne levne, mozna i dvakrat levneji nez v Iranu. Porad nas nekdo na neco zve - na caj a tak. My taky obcas nekoho pozveme - cykloriksaka na kolu a tak. Lidi jsou tu fakt hodni, i kdyz na par zlodejicku, kteri by nevahali nam nauctovat desetinasobnou cenu, jsme uz taky natrefili. Nastesti uz vime, ze si musime vsechno domluvit predem, a tak se k temhle proste otocime zady, a jdeme jinam. Hodne ochotni jsou policajti - kdyz nemuzeme najit riksu za mistni rozumnou cenu, urcite stoji nekde vedle policajt, ktery nam rad nejakou zastavi a domluvi. Jednou jsme se omylem nachomejtli k demonstraci mudzahedinu (volby se blizi, a tak zacinaji trochu delat humbuk), mulla neco zvanil do tlampace, ze Amerika je spatna a ze Americany je treba znicit. Trochu jsme se v davu necitili dobre (museli jsme se samozrejme zdrzet kvuli par fotkam, to by jinak neslo, zejo), a tak mi Rosta domluvil u ochotnych policajtu ochranku (zhruba dvacitka jich monitorovala situaci s klacky v ruce a obligatnimi puskami pres rameno) a sel si udelat par obrazku. Nastesti vetsina lidi, se kterymi jsme mluvili (a udajne naprosta vetsina lidi), povazuje mudzahediny za naprosto marginalni a k smichu a jsou presvedceni, ze se k moci nikdy nedostanou. No tak snad maji pravdu... byla by skoda, kdyby to tu za par let vypadalo hur nez v Iranu.
Z Quetty jsme spolu s klukama vyrazili do Larkany - vetsiho mesta pobliz vykopavek Moenjodaro. Christophovi bylo porad blbe, Rosta hral sachy s Hadrianem a ja jen tak civela z okynka. Pohodicka. Pak se dal Hadrian do reci s nejakym chlapkem, z nejz vypadlo, ze je z Larkany a zve nas, vsechny ctyri, na navstevu. Ze nas teda nemuze vzit domu, ale zaridi nam hotel a vezme nas na Moenjodaro, protoze by se nam tam jinak blbe jelo. Moc se nam to nezdalo a taky se nam nechtelo toho zneuzivat, ale tvaril se, ze je ve vate a ze to pro nej neni problem, a ze ho fakt nastveme, jestli ho odmitneme. No tak jsme prijali s tim, ze hotel ok a pak se uvidi. Porad lepsi nez shanet v 11 vecer hotel pro 4 lidi, zejo. Z chlapka se nakonec vyklubal bezva typek, ktery pro nas zorganizoval jeste partu kamosu, abychom se mohli podivat nejen na Moenjodaro, ale taky na venkov k rece Indus, do mangoveho haje, jak se zpracovava ryze, predstavil nas milionum lidi (z nichz uz si bohuzel nikoho moc nepamatujeme) a vubec vymyslel psi kusy. Puvodne jsme s Rostou chteli odjet hned druhy den po prohlidce Moenjodara, ale ukazalo se, ze vlak do Bahawalpuru, naseho dalsiho cile, jede jenom jednou denne, a navic nas Faheem moc premlouval, ze musime jeste zustat, protoze pro nas zaridil toatoato, a tak jsme nakonec zkejsli jeste dva dny. Nakonec jsme toho meli trochu plne zuby, protoze jsme porad museli na nekoho cekat (na kluky, kteri vzdycky prisli na sraz nejmin o pul hodiny pozdeji, na Faheema, protoze jeho hodinka znamena nejmin dve, na jeho kamose, ktery mel prijet kazdou chvili a vzit nas nekam... atd atd.), ale jinak to bylo prima. Hlavne Rosta mel zazitky, ktere si asi hned tak nezopakne... nebo aspon ja doufam, ze pristi strelba z kalasnikova bude az nekdy za hodne dlouho;-) Mohenjodaro bylo neuveritelne: kanalizace, bazen, palace, studny vyvedene do vyssich pater, aby nemuseli chodit pro vodu dolu - vsechno postavene az 2.500 let pred nasim letopoctem... a zase ten trapny pocit, co asi zbyde za 4.000 let po nasi civilizaci? Navstivili jsme vesnici na brehu Indu s obedem u kmenoveho nacelnika (tedy neformalne kmenoveho nacelnika, protoze je demokracie, ale tradice je tradice a tohohle chlapka si navic zvolili do parlamentu), kde me pozvali na navstevu do zenske casti domu (jak muze byt "dum za domem" velky bych si nikdy nedokazala predstavit), vecere u jinych znamych v mangovem haji, kde si kluci vyzkouseli i kalasnikovy - bez takoveho znameho, jako byl Faheem, bychom nic takoveho nezazili. Pak jsme ale byli radi, ze kluci jedou primo na sever, zatomco my zastavujeme v Bahawalpuru.
V Bahawalpuru jsme nakonec zustali tri dny, ale ja jsem si ho moc neuzila. Z nejakeho duvodu jsem mela vzdycky odpoledne poradnou horecku (bez jakychkoliv dalsich priznaku, takze asi uzeh), a tak jsem se po bazaru prosla jen jednou. Ale zato Rosta si uzival... vsude cenichal a fotil, dokonce i v zoologickem muzeu. No, kdyz jsem videla ty ulovky, ani me to nemrzelo :) Zato na vejlet do 70 km vzdaleneho Uch Sharifu na hrobky a chramy ze 14. stoleti jsem byla fit, tak jsem si to pekne uzila! Z Bahawalpuru jsme chteli jet do Multanu, kde udajne bylo k videni spousta pametihodnosti, ale nepodarilo se nam sehnat hodel pod 1500 rupek (na mistni pomery opravdu hodne mastne), tak jsme si koupili listek na spaci vlak (za 500 rupek pro oba) a vyrazili az do Peshawaru. Po dvoudenni ceste jsme dorazili vcera a zatim se nam tu moc libi. Zas a znova se zlobime, ze zapadni media z tohohle mista delaji centrum terorismu. Je to mestecko jako kazde jine, s moc milymi lidmi. Jo, kousek dal, na kmenovych uzemich bliz k afghanskym hranicim, tam to mozna bude horsi. Ale jinak? Zbran (nebo rovnou kalasnikov) ma doma "na obranu" kazdy prislusnik stredni tridy - je to otazka prestize, chlubi se jimi pred kazdou navstevou. Ale nejsou to zadni teroristi.
Nase dalsi plany smeruji na sever do hor - aspon deset dni na Karakoram Highway. Bohuzel uz tady je to o dost horsi s internetem, nez jsme mysleli, takze je otazka, jak to bude v tech horach. Tak kdybychom se chvili neozyvali, nepanikarte, a myslete na nas, jak se pekne ochlazujeme vyhledem na zasnezene vrcholky :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva a Karel Eva a Karel | 6. září 2007 v 12:46 | Reagovat

Heeezkyyy! :-)

My uz si uzivame pohodu doma - neni to az tak spatny spat v cisty mekky posteli, snidat cerstvy chleba, nosit kazdy den jiny obleceni, vyprany a vyzehleny, a ten bily splachovaci zachod, kde pohodlne sedis a kde to voni, je taky docela fajn :-D

Ale vzpominame, radi, zvlast protoze je tady ted 13 stupnu a od rana prsi, tak si rikame, zlatej Teheran! Dokonce nam dneska v byte zacali topit.

Tak pokracujte, tesim se na dalsi zpravy. Eva

2 ROUSEK ROUSEK | 11. září 2007 v 23:04 | Reagovat

čau rostíku.

tak jak se vede ty plešoune :-) koukam že si užíváte zajímavou cestu.

Chybíš mi ty kluku ušatá hlavně tvé ,,Rousku neser!" :-). A házení klíčů a jiných předmětů na mojí hlavu. No jo no, co se dá dělat. Tak si to tam krasně užívejte a já se zase ozvu. Zatim čao

ps: jestli tam mam chyby a ty mi je opravíš tak ti řeknu jen jedno: Rosťo neser! :-)

3 Rosta Rosta | 12. září 2007 v 16:55 | Reagovat

Cau Michale,

moc neser a koukej se ucit, pokud neodmaturujes, budu Te celej pristi rok strasit a pravdepodobne taky zkouset, takze si to rozmysli:-) Kupodivu tam moc chyb nemas, interpunkce, na tom zapracuj. Pozdravuj ostatni pezetka, napiste obcas, budu mit radost...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama