Srpen 2007

Jak se (nam) zije v Pakistanu

30. srpna 2007 v 17:33 | Lenka
Pakistan je moc bezva. Rozhodne se tu jeste chvili zdrzime (vizum nam plati az do prvniho rijna), protoze jsou tu moc bezva lidi. A je skoda, ze kolem mistnich pomeru delaji zapadni media takovy neopravneny humbuk...
Rosta uz minule psal, jak jsme bezvadne cestovali pousti - cestou necestou autobusem naplnenym kdecim a s obcasnymi zastavkami na nutne opravy motoru. Ja bych jeste rada doplnila, cim si hned od zacatku Pakistan ziskal me :) Jeste predtim ale musim rict, ze pakistansko-iranske hranice jsme presli naprosto v pohode i s nasimi dvema pasy, pricemz ty pasy, ve kterych mame pakistanska a indicka viza, byly uplne neposkvrnene. Vsichni nas dlouho dopredu strasili, jak budou iranci chtit videt pakistanske vizum, jinak nas nepusti ze zeme, a pakistanci budou chtit videt zase iranske vizum, a ze jakmile vyndame dva pasy, bude prusvih, protoze mit dva pasy je ve vetsine asijskych zemi nelegalni, a tak moc nebudou chapat, ze u nas je to normalne mozne. Krome toho nam na iranske ambasade v Praze vytrvale tvrdili, ze na tricetidenni turisticke vizum se muzi ze zeme odjet pres stejny hranicni prechod, pres ktery se do zeme vstoupi, a ze jestli chceme do Pakistanu, musime mit pouze a jedine sedmidenni tranzitni vizum. Takze jsme na hranice mirili s tim, ze jsme mistni zvyklosti porusili nejmin dvakrat, a aspon ja jsem z toho mela trochu bobky (Rosta samozrejme ne a vytrvale zachovaval klid pokeroveho hrace). Nicmene na iranske strane se mrkli na datovou stranku, pak na iranske vizum, dali stempl, ze vizum opustenim zeme konci platnost, a pekne nam zamavali. V mezistatnim prostoru jsme pasy s iranskymi vizi uklidili do baglu a pripravili si druhe pasy s pakistanskymi a indickymi vizy. Urednikovi vubec neprislo divne, ze v pase jeste nemame zadne razitko a jak jsme se tam asi dostali - proste si nalistoval pakistanske vizum, dal k nemu razitko s datem prijezdu, vyfotil si nas do kompu a privital nas v Pakistanu. Proste pohoda, ktera od te doby vicemene porad pokracuje... Hned pri prvni zastavce busu me potkal temer mysticky zazitek, ktery me vnimani Pakistanu, priznavam, hodne ovlivnil: Vedela jsem, ze me ceka dlouha cesta pousti, a tak jsem si chtela preventivne odskocit. Zachody jsem ale nikde nevidela, a tak jsem se zkusila optat starenky, ktera rovnez vystoupila z busu a rozhlizela se podobne jako ja. Sice nemluvila ani slovo anglicky, ale dorozumely jsme se, ze ma stejny problem. Tak me drapla za ruku a zacala se mnou obihat autobusak, kdeze ty zachodky jsou. Byl tam - jediny, priserne spinavy, v modlitebni mistnosti plne zarostlych chlapu, kam jsem uz predtim strcila nos, ale vic jsem si netroufla. Ale starenka se nedala, protahla me davem, poslala me na zachod a podrzela mi dvere. Pak jsme se vystridaly a ja jsem ji posunky dekovala - bez ni bych byla asi ztracena. A jeji reakce? Popadla me obema rukama za hlavu a pres satek, ktery jsem mela poradne uvazany jeste z Iranu, mi vlepila pusu na celo. Vzhledem k tomu, ze mi sahala maximalne po ramena, to byl docela heroicky vykon. A pak nemam mit k Pakistanu sentimentalni vztah. No reknete sami...
Vzhledem k tomu, ze nas 600 km cesty z hranic pres poust docela unavilo, rekli jsme si, ze se v Quette, nasi prvni pakistanske zastavce, zdrzime aspon dva dny, abychom si poradne odpocinuli, poradne se vyspali ve vicemene vodorovne poloze a trochu prozkoumali, co je vlastne ten Pakistan zac. Uz druhy den jsme meli jasno v tom, ze jsme dost daleko od relativne civilizovaneho, ale mnozstvim moznych i nemoznych zakazu a prikazu svazaneho Iranu. Na ulicich bahno a hromady odpadku mezi pojizdnymi stanky prodavacu vsemoznych (ne)dobrot a ruzneho haraburdi, priserne spinave fasady, ovsem s cerstve vymalovanymi zarivymi reklamami na Cocacolu, Pepsi ci Nestle, usmevavi lide nadseni z toho, ze potkavaji cizince (v poslednich tydnech jich sem asi tolik nejezdi), ale taky spousta mrzaku a zebraku. I kdyz zdejsi demokracie ma k te evropske hodne daleko (spousta mistnich lidi si mysli, ze Musharaf je proste vojensky diktator a tesi se, jak podzimni volby urcite vyhraje strana byvala premierky Benazir Bhuttove), je na prvni pohled znat uvolnenost lidi, kteri se s nami davaji do reci. Je to velky rozdil oproti Iranu, kde je udajne jakykoliv kontakt s cizinci zakazan, a i kdyz tohle pravidlo urcite neni striktne dodrzvano, protoze prece jen se naslo dost lidi, kteri nas v Iranu oslovili a snazili se s nami mluvit, urcite slouzi jako zaminka k otravovani nepohodlnych lidi. Podstatnou zmenou taky je, ze vestina gramotnych lidi (coz ale rozhodne neni pripad vsech obyvatel!) mluvi docela dobre anglicky. Anglictina je tu totiz urednim jazykem, coz znamena, ze se v anglictine vydavaji vsechny uredni formulare a treba vsechna soudni liceni se vedou v anglictine.
Mala odbocka pro pravniky a priznivce prava. Jedno odpoledne jsme byli na caji u advokata - barristera, ktery nam vysvetlil, ze Pakistan naprosto prevzal britsky pravni i soudni system (dovedete si predstavit snede Pakistance v talaru a paruce?), ovsem s inkorporaci islamskeho prava, ktere ma udajne tvorit asi 5% celeho pravniho systemu. Bohuzel jsem se zapomnela optat, jestli to znamena take napr. trest ukamenovanim za cizolozstvi, ale ani by me to, vzhledem k vyrokum typu "zeny se nechteji rozvadet, protoze by se pak citily osamele", nijak zvlast neprekvapilo. Jen mozna budou aplikovat formu, ktera je skutecne v zapsana v Koranu - zalobce musi predvolat pet svedku, kteri musi potvrdit cizolozstvi dotycne/dotycneho - teprve pak soud rozhodne o kamenovani. Navic pokud se odsouzenemu podari behem kamenovani uniknout, je volny. Zatimco v Iranu se udajne na pocet svedku kasle a odsouzeny nema nejmensi sanci: pokud utece, privedou ho zpet a exekuce pokracuje... Ted jenom doufam, ze jsem to nejak nedezinterpretovala, ale snazila jsem se to vylozit tak, jak mi to v Iranu vylozili mistni, dle nejlepsiho vedomi a svedomi :) Podle naseho znameho advokata ale i zeny maji nejake zastani, pokud je manzel nedokaze uzivit, bije je, chlasta a nebo fetuje. Dokonce jsme videli i zenskou policejni stanici, kam muzou udajne zeny hlasit pripady domaciho nasili, znasilneni, a tak. Ale jakou maji policajtky realnou pravomoc, se nam bohuzel zjistit nepodarilo :( Konec odbocky pro pravniky a priznivce prava.
V Quette jsme se tedy zdrzeli dva dny, pocourali jsme se po mistnim bazarku s latkami, koupili a nechali usit nejake hadriky a pekne si polenosili v hotylku za 200 rupek (cca 3,5 usd). No, te cene trochu odpovidala i kvalita - postylky rozhodne nebyly nejnovejsi a v "koupelne" (neboli cerne dire s uhnivajicim kohoutkem a smradlavym zachodem) si obcas mravenci se svaby podavali ruce (Rostuv basnicky obrat), ale v porovnani s busem komfort, takze pan domaci nam vymenil lajntuchy a zustali jsme tam. Stejne tak i Hadrian s Christophem, ktereho, chudaka, navic suzovala nejaka strevni neplecha. Pro jistotu dodavam, ze od te doby se komfort naseho bydleni zlepsuje: uz mivame jen mravence a nekdy i jesterky (znamka cistoty). Hned pri prvni prochazce v ulicich mezi bicykly, motoriksami, auty, vsemoznymi plechovkami neidentifikovatelnych znacek, volskymi a oslimi povozy, jsme pochopili, ze se jezdi vlevo (takze to, ze se nam zda, ze nic nejede, nemusi byt tak uplne pravda, zejo), ale hlavne, ze prednost ma ten, kdo je vetsi a vic troubi. Bohuzel zadny klaxon nevlastnime, a tak jsme v troube (Rosta pouziva i jine slovo), protoze prechazet v tom chaosu je pro cizince proste peklo. Jakou roli v tom chaosu hraje policajt, ktery stoji uprostred, mava rukama, piska na pistalku, a kdyz k nemu dojdeme, tak se s nami chce vyfotit, jsme jeste nepochopili, ale urcite na to casem prijdeme.
Jinak je tu neuveritelne levne, mozna i dvakrat levneji nez v Iranu. Porad nas nekdo na neco zve - na caj a tak. My taky obcas nekoho pozveme - cykloriksaka na kolu a tak. Lidi jsou tu fakt hodni, i kdyz na par zlodejicku, kteri by nevahali nam nauctovat desetinasobnou cenu, jsme uz taky natrefili. Nastesti uz vime, ze si musime vsechno domluvit predem, a tak se k temhle proste otocime zady, a jdeme jinam. Hodne ochotni jsou policajti - kdyz nemuzeme najit riksu za mistni rozumnou cenu, urcite stoji nekde vedle policajt, ktery nam rad nejakou zastavi a domluvi. Jednou jsme se omylem nachomejtli k demonstraci mudzahedinu (volby se blizi, a tak zacinaji trochu delat humbuk), mulla neco zvanil do tlampace, ze Amerika je spatna a ze Americany je treba znicit. Trochu jsme se v davu necitili dobre (museli jsme se samozrejme zdrzet kvuli par fotkam, to by jinak neslo, zejo), a tak mi Rosta domluvil u ochotnych policajtu ochranku (zhruba dvacitka jich monitorovala situaci s klacky v ruce a obligatnimi puskami pres rameno) a sel si udelat par obrazku. Nastesti vetsina lidi, se kterymi jsme mluvili (a udajne naprosta vetsina lidi), povazuje mudzahediny za naprosto marginalni a k smichu a jsou presvedceni, ze se k moci nikdy nedostanou. No tak snad maji pravdu... byla by skoda, kdyby to tu za par let vypadalo hur nez v Iranu.
Z Quetty jsme spolu s klukama vyrazili do Larkany - vetsiho mesta pobliz vykopavek Moenjodaro. Christophovi bylo porad blbe, Rosta hral sachy s Hadrianem a ja jen tak civela z okynka. Pohodicka. Pak se dal Hadrian do reci s nejakym chlapkem, z nejz vypadlo, ze je z Larkany a zve nas, vsechny ctyri, na navstevu. Ze nas teda nemuze vzit domu, ale zaridi nam hotel a vezme nas na Moenjodaro, protoze by se nam tam jinak blbe jelo. Moc se nam to nezdalo a taky se nam nechtelo toho zneuzivat, ale tvaril se, ze je ve vate a ze to pro nej neni problem, a ze ho fakt nastveme, jestli ho odmitneme. No tak jsme prijali s tim, ze hotel ok a pak se uvidi. Porad lepsi nez shanet v 11 vecer hotel pro 4 lidi, zejo. Z chlapka se nakonec vyklubal bezva typek, ktery pro nas zorganizoval jeste partu kamosu, abychom se mohli podivat nejen na Moenjodaro, ale taky na venkov k rece Indus, do mangoveho haje, jak se zpracovava ryze, predstavil nas milionum lidi (z nichz uz si bohuzel nikoho moc nepamatujeme) a vubec vymyslel psi kusy. Puvodne jsme s Rostou chteli odjet hned druhy den po prohlidce Moenjodara, ale ukazalo se, ze vlak do Bahawalpuru, naseho dalsiho cile, jede jenom jednou denne, a navic nas Faheem moc premlouval, ze musime jeste zustat, protoze pro nas zaridil toatoato, a tak jsme nakonec zkejsli jeste dva dny. Nakonec jsme toho meli trochu plne zuby, protoze jsme porad museli na nekoho cekat (na kluky, kteri vzdycky prisli na sraz nejmin o pul hodiny pozdeji, na Faheema, protoze jeho hodinka znamena nejmin dve, na jeho kamose, ktery mel prijet kazdou chvili a vzit nas nekam... atd atd.), ale jinak to bylo prima. Hlavne Rosta mel zazitky, ktere si asi hned tak nezopakne... nebo aspon ja doufam, ze pristi strelba z kalasnikova bude az nekdy za hodne dlouho;-) Mohenjodaro bylo neuveritelne: kanalizace, bazen, palace, studny vyvedene do vyssich pater, aby nemuseli chodit pro vodu dolu - vsechno postavene az 2.500 let pred nasim letopoctem... a zase ten trapny pocit, co asi zbyde za 4.000 let po nasi civilizaci? Navstivili jsme vesnici na brehu Indu s obedem u kmenoveho nacelnika (tedy neformalne kmenoveho nacelnika, protoze je demokracie, ale tradice je tradice a tohohle chlapka si navic zvolili do parlamentu), kde me pozvali na navstevu do zenske casti domu (jak muze byt "dum za domem" velky bych si nikdy nedokazala predstavit), vecere u jinych znamych v mangovem haji, kde si kluci vyzkouseli i kalasnikovy - bez takoveho znameho, jako byl Faheem, bychom nic takoveho nezazili. Pak jsme ale byli radi, ze kluci jedou primo na sever, zatomco my zastavujeme v Bahawalpuru.
V Bahawalpuru jsme nakonec zustali tri dny, ale ja jsem si ho moc neuzila. Z nejakeho duvodu jsem mela vzdycky odpoledne poradnou horecku (bez jakychkoliv dalsich priznaku, takze asi uzeh), a tak jsem se po bazaru prosla jen jednou. Ale zato Rosta si uzival... vsude cenichal a fotil, dokonce i v zoologickem muzeu. No, kdyz jsem videla ty ulovky, ani me to nemrzelo :) Zato na vejlet do 70 km vzdaleneho Uch Sharifu na hrobky a chramy ze 14. stoleti jsem byla fit, tak jsem si to pekne uzila! Z Bahawalpuru jsme chteli jet do Multanu, kde udajne bylo k videni spousta pametihodnosti, ale nepodarilo se nam sehnat hodel pod 1500 rupek (na mistni pomery opravdu hodne mastne), tak jsme si koupili listek na spaci vlak (za 500 rupek pro oba) a vyrazili az do Peshawaru. Po dvoudenni ceste jsme dorazili vcera a zatim se nam tu moc libi. Zas a znova se zlobime, ze zapadni media z tohohle mista delaji centrum terorismu. Je to mestecko jako kazde jine, s moc milymi lidmi. Jo, kousek dal, na kmenovych uzemich bliz k afghanskym hranicim, tam to mozna bude horsi. Ale jinak? Zbran (nebo rovnou kalasnikov) ma doma "na obranu" kazdy prislusnik stredni tridy - je to otazka prestize, chlubi se jimi pred kazdou navstevou. Ale nejsou to zadni teroristi.
Nase dalsi plany smeruji na sever do hor - aspon deset dni na Karakoram Highway. Bohuzel uz tady je to o dost horsi s internetem, nez jsme mysleli, takze je otazka, jak to bude v tech horach. Tak kdybychom se chvili neozyvali, nepanikarte, a myslete na nas, jak se pekne ochlazujeme vyhledem na zasnezene vrcholky :)

Welcome to Pakistan!

21. srpna 2007 v 11:07 | Rosta
V Bamu se nam rano vubec nechtelo vstavat, takze jsme se taxikem na benzinku, kde stavej otobusy do Zahedanu, vydali az v poledne, coz je uplna blbost, protoze je rovnych 49 stupnu, kdybyste nam nahodou chteli psat, ze je v Cechach vedro. Prestoze mel jet bus kazdou hodinu, tak jsme tam zustali trcet temer tri hodky a dohadovali se s taxikari o cene. Je to zvlastni, ale mistni vam casto nereknou cenu, kterou plati domorodci a snazej se vas utvrdit, ze otobus nejede, nebo uz ujel, pripadne vam reknou cenu, ktera je minimalne dvojnasobna. Statecne jsme vytrvali a smlouvali. Chteli jsme byt v Zahedanu jeste za svetla, nijak jsme se v nocnim prihranicnim paserackem meste pohybovat nechteli, coz by ovsem znamenalo, ze vezmem taxik. Nojo, jenze ti chlapci vypadali tak slizounsky, ze to neslo. Sice puvodni cenu 500 000 rialu jsme stahli na 150 000 za auto, ale stejne se nam to ve ctyrech (Christopher a Hadrian jeli s nami) zdalo moc a taxichlapci si nakonec dali po drzce, kdyz prijel prvni autobus, ktery jsme take odmitli, protoze misto spravnych 20 000 rialu chteli dvojnasobek a jeste bychom museli sedet na zemi, protoze sedadla uz nebyla. Muze se vam to zdat kravina, hadat se o dva dolary na hlavu, ale jde o princip. Nastesti jsme natrefili na chlapka, ktery rikal, ze jede jeste jeden a zaujalo ho, s jakou vervou jsme trvali na cene pro domorodce, takze pockal s nama na druhej, kam jsme se v pohode vesli, klimoska prijemne chladila a ridic si rekl o 20 000 rialu, pohodlne jsme se usadili a byli na sebe nesmirne pysni! Z chlapka se cestou vyklubal prijemny spolecnik, iransky disident, ktery za sve nazory sedel a jeho rodina ma zakazano z Iranu vycestovat. Kdyz nas posleze pozval domu, nase nadseni neznalo mezi. A tak nas vecer odvezli jeho kamosi domu, kde jsme si lehli na koberce, pili Zam Zam colu a jedli kebab, klabosili o vsem moznem a spat sli az k ranu. V poledne (driv to fakt neslo), nas hodil taxikem na kraj mesta, kde jsme si vzali taxik, za posledni prachy koupili nejake jidlo a sbohem Irane! Na pakistanskou hranici jsme absolvovali nekolik povinnych policejnich kontrol a za hodku uz jsme videli prvni pakistanskou skladku. Meli jsme trochu strach z prutahu, ale prechod do Pakose probehl hladce, vycenzovali jsme nejake prachy s vekslaky a sedli na otobus, ktery uz nebyl Volvo, ale stara rachotina, sedadla jak je ale mistnim zvykem, stale zabalena v igelitu, bagly dali na strechu a tradaaa do Quetty. Vzhledem k tomu, ze jsme posunuli cas opet o hodinu a pul dopredu a cekalo nas cca 16 hodin jizdy pres poust, nebyli jsme nijak nadseni, kdyz nas chteli posadit na nejhorsi sedadla v busu, to jest dozadu, kde vam prdel neustale nadskakuje a hlavicka bimba o strop. Trval jsem ovsem na svem, takze jsme po delsich prutazich a dohadovani sedeli pohodlne vepredu, jen Christopher s Hadrianem to kapku podcenili, kdyz si sedadla nehlidali, a tak se nakonec moc nevyspali, ale kapka pouceni pro cestu do Indie, kam taky miri, neskodi. Cesta byla unavna, cedite prach mezi zuby, do toho ridic kvili klaksonem, ktery ma spravne na asijske pomery alespon tri melodie, vymol strida vymol, obcas se do toho nekdo vyblije (slabsi povahy mi odpusti), jen tem divokejm velbloudum, pardon, dromedarum, ktery na vas obcas zvedave zevlujou behem jizdy, je to jedno. Na prvni zastavce jsem vylezl na strechu, zjistil, ze Lenka ma opet otevreny batoh, coz me opet tradicne dost nasralo, takze jsem pomocnikovi ridice, ktery to mel na svedomi dal jasne najevo, ze mu dam nejdriv po tlame a pak zavolam policii, zvlast, kdyz jsme platili o 50 rupek vic nez mistnaci. Zdalo se, ze to pochopil a do Quetty byl klid. Nechapu, ale stestena opet zpusobila, ze batoh neotevrel uplne a mobil, lezici navrchu, nenasel. Ja jsem pak pro deti, ktere behem jizdy lezely na podlaze, sundal karimatku, takze jsme navazali prijemnej kontakt s cestujicimi, kteri se vraceli z poute do Maschadu. Pravidelne policejni kontroly byly uplne zbytecne, protoze sofer vzdycky na kazde zastavce vyndal z pozoruhodnych ukrytu v celem busu tu TV, tu kosile, tu hifivez, tu kdovico, ktere si nejaky kupec narval do pytlu a odjel. Nase pohledy na to mu nebyly moc prijemne, takze nas vzdycky vypakoval z busu jako ostatne i ridic do Zahedanu, ktery delal to same. Jinak jsme meli cestou jen 2x "motor problem", takze jsme se vzdycky uprostred pouste kochali pohledem na hvezdy a doufali, ze ridic pouzivajici "ruskuju techniku" mlatice do cehosi kladivem motor zase zpojizdni, coz s k nasi uleve podarilo. Mistni na to jsou zrejme zvykli, takze si jen v klidu protahli nohy. Cestoval s nami i nejaky Portugalec, ktery miri do Ciny, mel kratasy a vytahane tricko, jel tak pres cely Iran, coz je docela provokace, o respektovani nejakych zvyklosti u nej nemuze byt ani reci, proste vul, ktery se neumel chovat v cizim prostredi, proto se nam celkem ulevilo, kdyz jsme se ho rano v Quette, kam jsme dorazili vcera, zbavili. Pakistan je na prvni pohled mnohem prijemnejsi nez Iran. Jednak je tu o polovinu levneji, jednak lide jsou mnohem pohostinnejsi, milejsi a usmevavejsi nez Iranci. S focenim vetsinou nemaji potize, naopak se foti velmi radi, dokonce i policiste, kteri vam klidne nechaji potezkat svuj kalasnikov nebo kulomet. Premejslim, ze bych par automatu koupil do skoly, ve sboru by se mozna hodily i se slepejma patronama, jeste o tom budu uvazovat...no, treba bychom konecne nemeli problemy s kourenim na zachodech, co rikate kolegove? :-))
Zatim z Pakistanu nashle, asi se ted par dnu neozvem, s internetem je to tu docela bida, pripravuji kolekci fotografii s nazvem: Co uveze Ijacek?, tak se teste:-)

Persepolis s kachnou a pak dal na vychod

21. srpna 2007 v 9:50 | Rosta a Lenka
Ahoj! Tady je clanek, ktery jsme napsali jeste v Iranu, ale kvuli mizernemu pripojeni se nam ho nepodarilo dat na net, az ted z pakistanske Quetty.
Z Isfahanu jsme se presunuli busem do Shirazu, kde jsme meli domluveny srazik s Francoisem a Sabine, kteri nas vzali svoji kachnou do Persepolis. Puvodne jsme si mysleli, ze bychom cestou navstivili Qom, druhe nejposvatnejsi mesto v Iranu, ale nakonec jsme se na nej vykaslali. Andrej alias Speedy nam rikal, ze ho do Qomu dvakrat nepustili, a navic posledni dobou mame Iranu v urcitych ohledech docela po krk, takze z toho seslo.
Ackoli se o Shirazu rika, ze je to jedno z nejhezcich mist v Iranu, my jsme z nej nijak nadseni nebyli, jen citadela nas dostala, jinak bazar i tolik vychvalovane pamatky jako hrobka basnika Hafeze, zahrady, parky a mesity nas zklamaly. Moc nechapeme, proc je v kazde druhe mesite, do ktere se plati vstupne, ruznej bordel pohazenej nebo "poskladanej" po zemi. Naprosto nevkusne osvetleni zarovkama jsme uz prekousli, zato cihly, malta, odpadky, tlejici voda v jezirkach, rozkopane zahony ci leta nepouzivane kramy na jedne hromade, ktere nejsou nijak fotogenicke a oku nelahodi, to proste mozek nebere. Navic muzeme prohlasit, ze v Shirazu se snazi taxikari okrast cizince vice nez jinde, ubytovani je zoufale a na to, ze je to mesto, odkud vetsina cestovatelu vyrazi do Persepolis, tak tu chcip pes.
Zato vylet se s nasimi francouzskymi prateli byl primo paradni a nezapomenutelny! "Fonfoa" (neboli Francois v perskem pojeti) ridil a my jsme se vsoukali na zadni sedadlo, z nehoz jsem podstatne vycuhoval otevrenou strechou ven a daval zdravice usmevavym ridicum kolem. Jen nejak nechapu, kdyz se "ritime" stovkou po dalnici a mijejici ridici na me pokrikuji, odkud jsme… Kdyz se snazim prekricet vitr a rvu, ze z Francie a z Cech, jsou zmateni jeste vic a jeden ridic autobusu pritom malem naboura. Cestou se trochu prismazime, slunce fakt pere a Fonfoa to dost odnese. Persepolis je uzasna, nekdo tvrdi, ze je to jen hromada trosek, ale na nas udelala hluboky dojem. Tak si rikame, co zbude po nasi civilizaci? Soucasti Persepole je i samozrejme skladka, ktera je hned za jejim arealem, ale tak uz to holt v Iranu chodi. Co se da delat!
Ze Shirazu jsme se vydali nocnim autobusem do Yazdu, kde jsme stravili dva dny. Yazd samotny moc zajimavy neni, sehnat ubytovani je vopruz, ale v okoli je rada pamatek, takze jsme si zaplatili jednodenni vylet, ktery vysel na 30 dolacu. Jak uz to v Iranu byva, natrefili jsme na Cechy a hned na 4, takze jelo 6 Cechu se dvema Polakama na vejlet, Cechu je v Iranu fakt spoustu, zrejme proto, ze je pro studenty levny. Vystoupali jsme na zoroastrianske veze mlceni, neboli puvodni zoroastrianska pohrebiste. S timto zpusobem pohrbivani maji ovsem zoroastrianci v Iranu po islamske revoluci utrum, protoze uz musi pohrbivat do zeme jako muslimove a krestane, coz je hrube poruseni jejich viry. Mrtve totiz odjakziva pokladali na tzv. veze mlceni, stavby pomerne nizke, kruhoviteho tvaru, kde mrtve sezrali ptaci. Pokud se vam to zda drsne, jen tak na okraj pripominam, ze v Tibetu mrtva tela ctvrti a nechavaji je v divocine na pospas zveri. Shledli jsme jedno fajn opustene mesto z hliny, pruvodce mel chudak strach, abych se nekde nepropadl, kdyz me ty strechy tak lakaj....:-), taky jedno nudne muzeum a bizarni stary holubnik s vycpanejma ptakama.
Vlackem jsme frceli do Kermanu, nasim planem bylo videt Bam, mesto znicene zemetresenim v roce 2003, naplanovali jsme si tam jednu noc. Hned po prijezdu se nas snazil natahnout jeden taxikar, ktery se nejdrive snazil byt tak mily, az by se z toho clovek posral, ovsem jen do te doby, kdy jsme mu nechteli zaplatit 100 000 rialu z nadrazi do centra cca 7 km jizdy. Asi si myslel, ze jsme v Iranu prvni den, ci co. Pote, co jsem mu dal 10 000, coz je adekvatni cena, zacal se rozcilovat, nadavat a strkat do me, az kdyz me to prestalo bavit a cesky jsem mu durazne rekl, ze jeste jednou na me sahne a dam mu po hube, tak s tim prestal, ale jeho nadavky jsme slyseli jeste dlouho za sebou. Clovek by tomu neveril, ale slovicko: neser! funguje i tady. Kerman je prijemne malomesto, maly bazarek, kde je plno Afghancu, funguje i jako cerny trh, preci jen to uz na hranici neni tak daleko. Jidlo i ubytovani je tu uz smesne nizke, spolecne se vejdeme v pohode do 20 dolaru za den.
Dalsi den brzo rano jsme se vydali busem do Bamu s kratkou zastavkou v Mahanu, kde jsme se pul dne povalovali v Princeznine zahrade (bajo, uprostred pouste na kopci pramen a letohradek, od nej kaskady vodotrysku k letohradku na upati, zelene stromy, zelena trava, na iranske pomery neuveritelne cisto a klidno). Puvodne jsme si rikali, ze Bam prejedeme, pred nekolika dny tu na ceste z Bamu do Zahedanu unesli dva Belgicany, sami policiste pred touhle cestou varuji, ale je to velke lakadlo. I ctyri roky pote je Bam totalne znicenym mestem, kde je jen par hotylku, plno rozborenych domu a rada lidi zavislych na drogach, kteri svou tragedii neunesli. My sami jsme spali v hotylku, jehoz majitel prisel pri zemetreseni o vsechno, tehdy tam jeden turista zahynul, postavil to ale jakz takz znovu a prestoze ze zacatku vypadal jako vydriduch a chtel za pokoj 10 dolaru, tak jsme se po dlouhem dohadovani dohodli na 8, a nakonec, jak jsme se shodli i Christopherem a Hadrianem, na ktere jsme v hotylku s radosti znovu narazili, ze to byla nase nejprijemnejsi noc v Iranu. On nam dolejval caj, my mu venovali cigarety, koza znudene koukala a kocky se mrouskaly, idylka... Mesto je ale na tom spatne, skvostna citadela, na kterou se jezdili divat turisti z celeho sveta, je temer znicena, i kdyz se ji snazi obnovit. Historicky bazar je totalne znicen a mistni maji obchudky v lodnich kontejnerech. Injekcni strikacky v troskach davaji tusit, ze po setmeni je lepsi zustat v hotelu. Baluchistanci jsou ale mili a turisty tu vidi radi. Nuz, ale vzhuru do Pakistanu!!!

Na strechach Isfahanu

11. srpna 2007 v 9:23 | Rosta
Isfahan ma jiste jedno z nejkrasnejsich namesti na svete: kvetiny, lavicky, bazarek a obchudky lemujici obrovske prostranstvi, po nem se prohaneji konska sprezeni... parada. To ovsem neni nic proti tomu, kdyz se zacne stmivat, obrovske kopule mesit pokryte nadhernou mozaikou zacnou menit barvu, mistni lide si rozprostrou sve piknikove nastroje, deti dovadeji s micem, proste idylka, kterou musite prozit, natoz aby se dala dobre popsat. Pres den je namesti na mistni pomery liduprazdne, ale kdyz se setmi, mate obcas i na tak obrovske plose problem projit a samozrejme budite nicim nezaslouzenou pozornost: Hellou! How are you? Where are you from? Welcome to Isfahan! atd. pokrikuji na vas bubaci v cernych habitech, deti i mistni mladez.
Najit v takovem rumraji misto, kam byste polozili stativ a v klidu exponovali, je docela problem. Francois se Sabine, ktere jsme v Esfahanu opet vyhmatli, mi prezdivaji Rosta kalasnikov, protoze fotim casto rychlou spousti, coz je vyhodne zejmena pri momentkach a portretech. A fotit takovou krasu je parada! Valime se na travnicku jeste s nasim ruskym pritelem Andrejem z Moskvy, kteremu my na oplatku rikame Speedy, protoze furt nekam specha a beha, a jeste s jednim frantikem, Olivierem. Ja odejdu poflakovat po namesti, kde zkousim chvili fotit, coz je zhola nemozne, protoze u toho nemam klid, takze celkem nastvane udelam par fotek a vratim se k nasemu lezeni, kde mezitim kluci hraji s detmi fotbalek a Lenka se Sabine tlachaj neco francouzsky.
Rozvalim se a jak tak koukam na strechy mistniho bazarku, rikam si, ze by bylo fakt skvely vylezt nahoru a fotit tam, jen to tak prohodim ke klukum, myslej si samozrejme, ze jsem se zcvokl, ale je to silnejsi nez ja. Nejdriv jsem si myslel, ze pozadam nekoho z mistnich, aby me tam vzal, ale najit nekoho, kdo mluvi anglicky, je celkem problem a tak, kdyz po chvilce hledani najdu v bocni ulicce zebrik z lesenarskych trubek, ktery vede smerem vzhuru, prohodim neco k mistnimu fesakovi, ktery tam neco kuti a lezu nahoru. Fotak hodim pres rameno, stativ bez pouzdra drzim krecovite v ruce a sunu se pomalu, ale slibne nahoru. Zebrik je opren o kejvajici se cihly, ale na strechu se vyskrabu celkem v pohode, najdu rozpadajici se schody, dalsi schudky....aaaa, pozor, dalsi nebezpecne vyhlizejici veci, ktere bych mohl shodit dolu, ale nakonec stojim na strese, tesne pod kupoli mesity a citim se jako king! Parrrraaaaaada! Neuveritelny pohled, mam cely Isfahan na dlani, dotykam se mozaiky mesity sejka Lotfollaha a mrazi me z te nadhery po zadech. Jsem z toho uplne paf a neudelam ani jednu fotku, jak jsem z toho hotovej.
Po asi 15 minutach sebehnu zpatky dolu a nabidnu klukum, jestli nechteji jit se mnou. Nebylo tezke je presvedcit, aby se sbalili. A tak se 2 Francouzi, jeden Rus a jeden Cech vydali znovu po zebricku nahoru. Meli jsme jen fotaky a ja stativ, coz se pozdeji ukazalo jako dobry napad, i kdyz jsem musel presvedcit Oliviera, aby batoh nechal dole. Tusil jsem, ze skupina ctyr lidi (holky zustaly dole) neunikne asi pozornosti, ale v tu chvili mi to bylo celkem jedno, naopak jsem kluky presvedcoval, ze zadnej pruser z toho nebude:-).
Na strese byly umisteny reflektory, ktere byly namireny na mesitu, takze nase siluety byly dole nadherne videt, coz bylo dobre pro Sabine a Lenku, uz mene pro nas. Zatim jsme ale fotili jak o zivot a pobihali skrceni, v blazene nalhavane iluzi, ze nas nikdo nevidi. Prochazeli jsme se po strese bazaru, fotili lidi i mesity a bylo nam nadherne. Kdyz jsme byli skrceni zrovna v jedne prohlubni, zahledli jsme siluety postav pobliz naseho zebricku, ale kluci se zatim nechali presvedcit, ze to jsou deti. Objektivem jsem ale videl, ze to jsou vojaci, s kalasnikovy pres rameno, coz nebylo zrovna v nasem planu. Protoze jsme od nich byli asi 100 metru daleko, a reflektory je oslnovaly, nemohli nas videt, ale vedeli jsme, ze je pruser. Presvedcoval jsem kluky, ze pujdeme na druhou stranu, protoze cest dolu musi byt urcite vice, ale pak jsme to zavrhli a naopak se rozbehli cestou zpatky. Vojaci jako kdyby zmizeli. Sesli jsme po nejakych schudkach do prvniho podlazi, nicmene 11 metru neskocite... nastesti jsme po chvilce hledani (behem nehoz jsem nasel jeste spoustu uzasnejch vyhledu k foceni) nasli nejake oprene kmeny o zed, po kterych jsme sklouzli dolu do hrozneho sajrajtu, zrejme nejakeho staveniste, jenze ouha, vsude byla zed. No, pote, co jsme tam tak chvilku bloudili, se nad nami ozvaly neprijemne hlasy vojaku. Stujte! Kdyz na vas miri tri vojaci se samopaly, kdo by se nezastavil. Spatnou anglictinou se zeptal, odkud jsme, mezitim ovsem Andrej zvolal smerem k nemu: Where are you from? coz byla docela provokace, nicmene jsme kazdy rekli: Francouz, Francouz, Rus, Cech. No, k popukani.... Vojak zrejme usoudil, ze mezinarodni banda turistu jsou pekna hovada, kdyz lezou v noci na strechu, nicmene to asi teroristi nebudou (pozdeji jsme se dozvedeli, ze je to prisne zakazano, je k tomu potreba specialni permit a bez nej si to netroufnou ani mistni), lezt k nam dolu se mu evidentne nechtelo, a tak jen houkl, at vypadnem. Jak radi jsme prelezli pres zed do ulice, kde jsme vystrasili par bubaku....
Holky nam pak rekly, ze z druhe strany k nam mirili dalsi vojaci, takze jsme meli fakt kliku, a taky ze jsme celou dobu byli videt uplne nadherne, no jo, ale odolejte pokuseni....:-) Takze misto vezenske stravy jsme meli peknej gabl, Olivier tak tak stihl letadlo do Teheranu a ja se cely zbytek vecera rozplyval nad krasnymi ulovky, ktere hned tak nekdo nema....

Iran: hranice - Tabriz - Zanjan - Teheran - Isfahan

7. srpna 2007 v 20:04 | Lenka
Zdravime z Iranu!
S internetem to tu bohuzel neni tak slavne jako v Turecku, a tak jsme se s prvnimi zpravami trosku zdrzeli. Trosku nam ted pripada, ze se ani nic moc nedeje, porad jenom nekde cestujeme, nikomu nerozumime, porad na nas nekdo pokrikuje: "hello, how are you, where come from", ale tim znalost anglictiny u vetsiny lidi konci. Zkratka a dobre, zejmena tady v Esfahanu je to moooc dobra priprava na Pakistan a Indii. Tak snad vas to nebude moc nudit. A kde jsme skoncili minule? Aha, na hranicich...
Satek jsem si preventivne uvazala jeste nez jsem nastoupila do minibusu, ktery nas za par supu dovezl primo na hranice. Turci nam zamavali, poprali nam stastnou cestu v Iranu (trochu s ironickym usmevem, rekla bych), popojeli jsme asi 500 m dalsim mikrobusem (jaka votrava porad nakladat a zase vykladat batohy, jako kdyby nas ten pulkilometr pesky mel zabit) a uz stojime pred zeleznou branou, nad niz se neskutecne vyjimaji dva obrovske plakaty otcu islamskeho statu, Chomejniho a Chameneiho (jestli se to cesky pise jinak, tak se omlouvam). Smejeme se tomu, ale brzy nas to prejde, protoze tihle dva chlapci shlizeji na vsechno snad z kazdeho rohu, nemluve pak o interierech bank, nadrazi a uradu... Na hranicich potkavame nase dva francouzske kamose cestujici s kachnou (Francois a Sabine, s nimiz jsme se seznamili v Kappadokii na navsteve u blazniveho Mustafy, jehoz zivotni zalibou je hosteni turistu ve svem podzemnim dome). Bohuzel meli jeste nejake papirovani, tak jsme se domluvili, ze se s nimi urcite potkame dal cestou, a vyrazili smerem za hranice. Trochu bychom nevedeli co a jak, ale nastesti se nas uz v mikrobusu ujala iranska rodina. Poradili nam na hranicich, pockali, nez jsme dostali razitka (oni meli vsechno vyrizene samozrejme mnohem rychleji), nalozili nas do dalsiho mikrobusu a pak do taxiku. Bydli v Maku, nejblizsim prihranicnim meste, odkud je nadherny vyhled na Ararat (souhlasime s Michalkou, ze mnohem dramatictejsi, nez z turecke strany hranic), ale bohuzel se nam ho nepodarilo vyfotit, protoze jsme z taxiku pokracovali rovnou do obyvaku. Pekne jsme se nadlabli a v 5 hodin nas nalozili do autobusu smer Tabriz.
V Tabrizu nas bus vyhodil na nejake krizovatce (rozhodne ne na autobusaku), odkud jsme nakonec vzali taxika (po dlouhem smlouvani o cene a vysvetlovani, ze chceme opravdu jet tam, kam rikame, a ne do hotelu, kam nas chtel ridic dovezt, aby dostal provizi), a za chvili jsme vystupovali na kruhaku, kde zacina ulice plna hotelu. Jeste nez se stihneme zacit citit osamele uprostred ciziho mesta (uz byla tma jako v pytli), ozve se tuuutuu a vedle nas parkuje kachna nasich francouzskych kamosu. Pocitali jsme s tim, za se potkame, ale takhle brzy... proste super! Domluvili jsme se, ze hotel domluvime spolecne, budeme mit lepsi vyjednavaci pozici. A vubec jsme radi, protoze Francois je peknej sasula a porad nas vyborne bavi. Ovsem z tohohle duvodu se na nej lepi iranci a porad ho (a nas s nim) nekam zvou. Jeste jsme nemeli domluveny hotel a uz jsme meli od mistnich pozvani na veceri nasledujici vecer! Vecere byla fajn, v mistni proslavene pizzerii (v kazde pizze musi byt nejmin pul kila mistniho tocenaku, ale jinak docela dobrota), jen pak uz nam vsem lezlo jidlo nosem i usima. Seznamili jsme se celymi s rodinami obou chlapku, ktere jsme predchozi vecer potkali (jeden je majitelem tovarny na plasty, druhy inzenyr agronom), vypili litry caje, prosli se v El-Goli parku a vecer se sotva doplazili do postele.
Mensi odbocka: Iranci miluji piknikovani. Staci jim k tomu kousek travy (klidne uprostred kruhoveho objezdu) a uz rozkladaji dekovite koberce, vytahuji termosky s cajem a ruzne mnaminky. Park El-Goli je obrovsky (s jezirkem uprostred, na nemz je mozne si pujcit slapadlo), ale presto tu neni kam slapnout. Vsude rozlozene koberce (pripadne postavene stany, zrejme pro zeny, aby si mohly udelat pohodli a nikdo je pritom neokukoval), po cestickach pluji davy jak na Vaclavaku, tu a tam nekdo posloucha radio na plny pecky... proste Babylon. Jak v tomhle muzou relaxovat, jsme doted uplne nepochopili. Ale to neva - jiny kraj, jiny mrav...
Dalsi den den jsme spolu se Sabine a Francoisem jeli na vylet do Kandovanu, coz je takova mala vesnice s domy vykutanymi ve vapencovych homolich, jako v turecke Kappadokii (coz mi mimochodem pripomina, ze fotky z Kappadokie na blogu asi hned tak nebudou, protoze se nam je podarilo vypalit na DVD, jenze od te doby nikde dvd-romku nemeli, a tak jsme si je jeste ani poradne neprohlidli). V Kandovanu jsme potkali jeste Rusa Andreje, kteremu jsme zacali prezdivat Speedy, protoze nas vecer tak prohnal po Tabrizu, ze jsme z toho byli uplne vedle. Nastesti se druhy den zklidnil, takze jsme ho uplne nezavrhli a jestli vsechno dobre dopadne, potkame se brzy tady v Isfahanu. V Kandovanu jsme meli jeste jeden neskutecny zazitek, ktery se asi dlouho nebude opakovat: pekne jsme zmokli. Jesteze jsme se stihli schovat do cajovny, jinak bychom byli promoceni skrznaskrz.
Nasledujici dopoledne jsme se jeste mrkli na Modrou mesitu v Tabrizu, kratce pokecali s Evou a Karlem, nasimi znamymi z Dogubayazitu, ktere jsme u mesity potkali, a prichystali se na cestu do Zanjanu.
Bus do Zanjanu, na nejz nas posadil jeden dobry chlapik, bez nejz bychom nadrazi hledali asi do soudneho dne, vypadal neskutecne luxusne. Dostali jsme na bagly visacky s cislem (tady vec naprosto nevidana), a tak jsme si spokojene schrupli. Jake ovsem bylo nase prekvapeni, kdyz jsme vystupovali a zjistili jsme, ze nam bagly nekdo vysypal, cele prosmejdil a zase veci nahazel zpatky! Vzpomnela jsem si, ze me prekvapilo, ze uprostred odpoledne lezl jeden ridic dovnitr spat - takze nakonec o spani zas az tak neslo, zejo. Vyskladali jsme vsechny veci a zjistili, ze chybi jeden svycarak - ten nejnovejsi a obzvlast luxusni (podle Rosti za 150 dolaru). Byli jsme opravdu nastvani, ze si neco takoveho vubec dovoli (v Iranu jsme neco takoveho opravdu necekali), ztropili jsme skandal a zavolali policii. Meli jsme sice super stesti, ze nenasel zadne penize (meli jsme tam rezervu 700 USD, druhe pasy a asi dva miliony rialu - dalsich asi 200 USD), protoze byly az na dne dobre schovane, ale stejne. Na stanici jsme pak znovu vsechno prohlidli, nuz nenasli, a tak nakonec vrchni policajt rozhodl, ze nam musi dopravni spolecnost cenu toho noze zaplatit, a chlapek, ktery nam hrabal v baglech, pujde na chvilku do chladku. Po dvou dnech jsme ale nuz nasli zapadly v jedne bocni kapse, takze nam bylo supertrapne, ze jsme si takhle zvysili budget o 150 dolaru a na chlapka jsme zavolali policii. Ale nakonec jsme si rikali, ze stejne dobre mu tak, protoze na nase batohy nemel vubec sahat, a ze kdyby v nich neco nasel, nezinyroval by se to vzit. Byla to hodne neprijemna zkusenost, ale pouceni pro priste: do batohu uz radsi nic nedavat, ale v kazdem pripade policie je akcni, kdyby nam cokoliv kdokoliv udelal, budou na nasi strane a delat maximum, aby vsechno vyresili co nejdriv a k nasi spokojenosti. Bohuzel jsme celou touhle historkou ztratili pul dne, a tak jsme se rozhodli zustat v Zanjanu o den dele a dal cestovat vlakem (doporuceno policii jako nejbezpecnejsi zpusob dopravy). Oboji se nakonec ukazalo jako dobry tah - meli jsme cas na celodenni vylet na Takht-e-Soleiman (Salamounuv trun, trosky starobyle pevnosti zapsane v Unesco) a blizky Zendan-e-Sulejman (Salamounovo vezeni, kopec na jehoz vrcholu je obrovska propast-krater) a vecer nas v Zanjanu neplanovane dojeli Francois se Sabinou. Byli jsme radi, ze si zas spolecne uzijeme srandicky. Taky jsme si koupili listky na nasledujici odpoledne - tri hodiny vlakem do Teheranu. V cene dvou listku druhe tridy (cca 3 USD) byla voda a susenky a jizda v polstrovanem kupatku pro sest. Kam se hrabou ceske drahy...
V Teheranu jsme byli rozhodnuti stravit jen jeden den a jednu noc. Vzhledem k tomu, ze jsme prijeli na nadrazi v 10 vecer, bylo docela dobrodruzo najit nejaky levnejsi hotel. Andrej nas par dni zpatky vystrasil, ze v Teheranu se nesezene levny hotel - on usmlouval pokoj za 40 USD a pry to byla lace... Moc se nam to nezdalo, tak jsme se snazili najit levnejsi a nakonec Rosta usmlouval jeden za 25 (nas zatim bezkonkurencne nejdrazsi hotel v Iranu), ale s luxusni koupelnou a klimatizaci, ze ktere mam pekny kasel. No nic, neni to smrtelne, zejo. Rano jsme hned zabalili a mastili zpatky na nadrazi, koupit listky na nocni vlak do Isfahanu. Nejdriv to vypadalo, ze je beznadejne vyprodano, ale nakonec nam dali - dve lehatka v prvni tride. Az na tu klimatizaci proste parada... Pres den jsme se prosli na bazaru (uz jsme videli mnohem hezci, i kdyz s min luxusnim zbozim), navstivili muzeum klenotu v trezorech centralni banky (neuveritelna nadhera! bohuzel se tam nesmi fotit, takze se budete muset kazdy prijet podivat, ale stalo to za to - ceske korunovacni klenoty jsou v porovnani s mistnimi poklady chudouckymi bratricky) a golestanske muzeum s mramorovym trunem v zrcatkove sini, jejiz jedna stena byla uplne otevrena do parku - v parku se konaly audience a prichozim musel pripadat sah jako buh, obklopeny svetlem odrazenym v zrcadlech. Neco neuveritelneho. Jinak se nam Teheran moc nelibil (obzvlast nam zkazila naladu nabozenska policie, zenska v cadoru proste nacpala do auta holcinu, ktera mela o trosku kratsi a vypasovanejsi saty pres kalhoty, nez je tu bezne zvykem), ale ty poklady fakt staly za to a jsme radi, ze jsme se rozhodli Teheran nevynechat.
Vecer jsme pak nasedli do vlaku a rano se probudili na predmesti Isfahanu. V hotelu jsme (opet neplanovane) potkali Francoise a Sabinu, tak si ted spolecne uzivame a nasavame atmosferu. Bohuzel jsme se ale shodli, ze je tu docela draho a mistni lidi jsou oproti jinym mestum dost protivni (mozna uz maji turistu plne zuby, cestuje sem hodne zajezdu, a tak se prizpusobili - v mistnim propagacnim materialu se pise, ze se omlouvaji, ze neni vsechno tak, jak by si turisti predstavovali, ale ze se budou snazit ze vsech sil, aby se co nejdriv Isfahan stal centrem s plnohodnotnym turistickym zazemim. No nazdar. Jesteze jsme tu ted a ne za par let...).
Za chvilku mame srazik se dvema Cechy, kteri jedou priblizne stejnou trasu, jako my, ale maji jen pul roku casu a specializuji se, na rozdil od nas, na hory. Tak jsme zvedavi, co uz videli a co maji v planu...
Mejte se pekne a prilezitostne nam pls do mailu hodte nejake info, co se deje doma i ve svete (hlavne v Pakistanu), nefunguji tu zadne infoservery (ani ceske ani jine, proste cenzura), a tak jsme uplne mimo. No a na fotky budte trpelivi, snad budou v nejblizsich dnech...