Z Kappadokie na plaz Stredozemniho more a hopem stopem k jezeru Van

25. července 2007 v 12:31 | Lenka
Ahoj vsem a diky za zpravicky. Je nam vas moc lito, ze se v Praze parite, a jsme radi, ze jsme na tom lip:-)
Necekane rychle jsme se totiz zvladli presunout k jezeru Van, konkretne do mestecka Tatvan ve vychodnim Turecku. Jezero Van se nachazi v nadmorske vysce cca 1750 metru nad morem, takze je tu moc prijemne podnebi (asi jako v lete v Krkonosich: na slunicku vedro, ale pofukuje moc prijemny vetrik). Prijeli jsme dneska rano, takze jsme jeste nestihli nic moc obhlidnout, ale pri prochazce po brehu jsme dorazili na misto, kde jsme si rikali, za jsme snad zpatky v Cechach... posekane obili, kolem polni cesty rostly hrusne, oresaky, doubky (s dubenkami neuveritelnych velikosti!), kvetly slezove ruze, cekanky, vikve a spousta dalsich duverne znamych rostlinek, cvrcci cvrcili ostosest a mouchy delaly nalety, nemajice lepsi koristi. Jen kdyz se clovek otocil a spatril za sebou neuveritelne modrozelenou hladinu jezera, rychle se rozpomnel, kdeze to vlastne je. A taky by cestou nesmel potkat zelvu. Ale jak jsme se sem dostali? Tak pekne po poradku...
Naposled jsme se ozyvali z Kayseri, kam nas odvezl mooc prima chlapek kamionak. Protoze Rostak skoro celou cestu prospal, nevedel, jak bezvadne mluvim nemecko-tureckou hatmatilkou (ani ja jsem to do te doby netusila), a jak pocetna je mezinarodne slovni zasoba - kolega, kaput, fabrika... :-)
Z Kayseri jsme se posunuli mistni dopravou do mestecka Ürgüp, jednoho z typickych, ale mene turistickych kappadokijskych mestecek. Jeste vecer jsme dukladne prolezli mistni trosky starickych domu vykutanych v bilych homolovitych skalnich utvarech a nasledujici den jsme se presunuli do toho praveho centra Kappadokie - mestecka Göreme. Pul dne jsme stravili v mistnim muzeu pod sirym nebem, coz je areal nejzachovalejsich vykutanych domu a chramu, v nichz se nekde zachovaly nastenne malby z 9.-12. stoleti. Snad se Rostovi podari casem vyvesit nejake fotky. Odpoledne jsme se pak prosli po hrebeni jednoho z okolnich udoli a zpatky Ruzovym udolim, kde jsou krome nekolika starickych chramu k videni zajimave skalni utvary (prekvapive z ruzoveho vapence). Po ceste zpatky jsme potkali dva Francouze doprovazene mistnim starikem, z nehoz se vyklubal nesmirne pohostinny "blazen", ktery se zivi hlidanim udajne nejvetsiho tureckeho skladu citrusu, ve volnem case vykutal po starem zpusobu skalni dum a zabavuje se tim, ze zve turisty na caj, veceri a pripadne i prespani. Francouzi nas presvedcili, ze jeho pohostinnost je opravdu vytecna a at s nimi ten vecer urcite jdeme (samozrejme je hlavne lakala vidina na chvili vypnout a pokecat francouzsky, coz posleze taky statecne priznali). Vecere a cely vecer byl ale naprosto bajecny, frantici byli pohodari a Mustafa (onen mistni starik) se ukazal byt bajecnym hostitelem, takze jsme si naprali bruchy a jeste nas vecer jeho kamos odvezl zpatky do Ürgüpu, kde jsme meli veci a zaplaceny hotel.
Nasledujici den jsme se presunuli mistni dopravou do mesta Niğde, odkud jsme, uz zase stopem, zamirili na jih, do mesta Mersin. Rosta chtel puvodne dojet az na tureckou cast Kypru, ale v Mersinu bylo takove vedro (nejmin 40 stupnu ve stinu a priserne vlhko - takova priprava na Indii), ze to vzdal (nastesti...). O Kypru jsme ale mluvıli v aute, takze nas posledni ridic soupl do mistni dopravy na Kızkalesi, odkud mel udajne odjizdet trajekt (za dva dny naseho tamniho pobytu jsme ho ale nevideli). Byli jsme ale radi, protoze jsme se jedno odpoledne a jeden cely vecer cachtali v mori a spali na plazi. Proste luxusni dovca. Sice jsme byli v celem letovisku asi jedini zahranicni turisti, takze nas vsichni porad dukladne cekovali (jak s oblibou rika Verka), ale na to si musime zvykat, zejo. Cim dal na vychod, tim to totiz bude horsi...
Po dni a pul jsme toho ale zacali mit dost (a taky jsme se trosku vic ogrilovali, nez jsme meli v planu, to nebudeme zastirat), a tak jsme se opet vydali na stop, smer severovychod, na horu Nemrut. Je to dost daleko, nekolik set kilometru (ale presnou vzdalenost ted nedokazeme rict, dalsi obeti stopu se totiz po celovce stala mapa Turecka), takze jsme do mestecka Kahta pod horou Nemrut dorazili az o pulnoci. Rostovi se zdalo, ze nas vsichni mistni hotelieri chteji obrat (a mel recht), takze jsme nahodili ty nase male batuzy a vyrazili smer hora Nemrut, predpokladana vzdalenost cca 56 km. Nastesti jsme nemuseli ujit ani 500 metru, kdyz uz na nas maval majitel jednoho z hotylku pod vrcholkem hory, nalozil nas do auta a za hodinu a pul silene jizdy neuveritelnymi serpentinami nas vysypal na dvore sveho hotylku jmenem Karavanseraj, coz drive oznacovalo odpocivadlo pro pro karavany. Byl hodne prekvapeny (a hlavne zklamany, zejo), kdyz jsme nahodili batohy, ze vyrazime na vrchol, protoze mame do svitani co delat. Zacal, ze je to daleko (8 km), nebezpecne (haha, vede tam silnice dlazdena zamkovou dlazbou, po niz jezdi mikrobusy vozici turisty na vychod a zapad slunce), ze bychom treba mohli potkat vlka (toulaveho psa mozna, ale tohot vlka si fakt vymyslel) a vubec, ze jsme blazni. Kdyz jsem ho ujistila, ze mame mobil a znam cislo na jandarmu (vojenskou stanici), dal nam pokoj a nechal nas jit. V pohode jsme prosli kolem spicich strazcu vyberci budky (zrejme jsme usetrili nejmin 20 lir, vstupne 10 lir kamkoliv je oblibene) a statecne jsme potme funeli do kopce. Jedinym "nebezpecim" byl chudinka dvoucentimetrovy stirek, ktereho jsme vyrusili pri prezouvani ze sandalu do bot, ale nevypadal nijak nebezpecne, spis koukal, aby co nejrychleji zmizel z kuzelu nasi zbyvajici celovky. Ovsem blazni jsme byli, to jsme mu nakonec museli dat za pravdu, protoze kdyz jsme pak cestou dolu videli ten krpal, co jsme predtim s nasimi "batuzky" vyslapli, dost jsme neverili. Ovsem vysledek stal za to! Juknete na fotecky...
Cestou dolu se nam podarilo zastavit auto (cimz jsme paradne vytreli zrak ridici mikrobusu, ktery nas chtel svezt dolu nejdriv za 30, pak za 20 a nakonec za 10 lir na osobu, ale my bychom byvali byli ochotni zaplatit 10 za dva, coz on odmital, protoze nemame zadnou alternativu). V aute uz jeli tri lidi a kufr, ale manzel ridicky (pry pracovnik hotelu Sheraton v Ankare) prohlasil, ze se urcite vejdeme, a tak si hodil na klin kufr a jeden bagl, na zadnim sedadle jsme se smrskli tri s Rostovym baglem a fotakem na kline a jelo se. Parada. Pozval nas pak na caj v dome sveho kamarada (lokalniho politika), u nejz byl s rodinou na dovolene, posadil nas do mikrobusu, kterym kamarad politik zlepsuje socialni vybavenost regionu a ziskava body do pristich voleb, a kamarad politik nam navic koupil listky na autobus s trajektem pres Atatürkovu prehradu smerem k dalsimu cili nasi cesty, jezeru Van. Trochu jsem si rikala, ze nam ty listky koupil, abychom se tam uz neobjevili a zas nam nemusel prokazovat nejakou laskavost, ale Rostak tvrdi, ze to byla jen prislovecna turecka pohostinnost. Takze at si to radsi kazdy nejak vyhodnoti po svem. Cestou dolu jsme potkali dalsi bezva lidi: jednoho Francouze a jeho manzelku Kurdku a jeste jednoho Amika. Tak jsme klabosili a cesta nam ubihala rychle a vesele. Francouzsko-kurdsky par nas ujistil, ze i pro ne je Turecko opravdu drahe (srovnatelne s jizni Francii, a to se muzou dorozumivat mistnim jazykem, protoze Kurdove samozrejme mluvi i turecky), a tak pokracuji na dovolenou do Syrie, kde je levneji. Jsem rada, ze to neni jenom nase hodnoceni optikou rozpoctu patnacti dolaru na hlavu a den. Amik si taky stezoval, tak jsme ho poucili o zasadach stopu a loucil se s nami nadsene, ze to taky zkusi a mozna se jeste potkame ve meste Van. Cestou do Tatvanu jsme samozrejme potkali dalsiho bezva kamionaka, ktery nas hostil a odmital jakekoliv penize za nanuky, limci a dalsi dobrutky, ktere jsme si cestu dopravali. Presuny stylu "vtirka nesmrtelna" neboli "neodmitej nic, co se ti nabizi, pokud to neni nebezpecne", jak pekne napsali cestovatele na fotocesty.cz, nam ovsem rozpocet pekne vylepsuji, a tak to nakonec vypada, ze zadna sbirka nebude potreba ;-)
Tak to by bylo pro dnesek vsechno, mrknete na fotecky (Kappadokie pribyde pozdeji) a piste, jak se porad mate!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michalka Michalka | E-mail | 25. července 2007 v 18:23 | Reagovat

Myslela jsem si, že nebudu, ale už závidím. Asi vás přestanu číst a na fotky se už vůbec nebudu koukat. Mějte se! L.

2 Radka Radka | E-mail | 26. července 2007 v 11:24 | Reagovat

No, s tímhle tempem ztrácení věcí se vám ty batůžky budou opravdu zmenšovat... tak hlavně, ať někde nenecháte lékárničku a foťák!!!! Držím palce, pište, pište a dál foťte, těším se na další vyprávění :o))

Mimochodem, Šikula byl teď týden na služebce v Ugandě, takže měl taky veselo. A v srpnu už se nemůžeme dočkat toho Norska, jen se děsím té zimy, brrrr... skoro začínám závidět těch 40° ve stínu :o)))))

3 speedy speedy | E-mail | 29. července 2007 v 23:05 | Reagovat

Ahojky Lenko a Rosťo!

Musím říci že počasí bych si moc ráda vyměnila. Já ať jedu letos kam chci tak leje jako z konve. Jo to když jsem v Praze sluníčko praží. (previt jeden puchejřovatej.) Koukám že Nikon krásně fotí. A to ti ty fotečky musím pochválit. Raději už nebudu psát nebo bude chyb jak máku. Nevěřil bys Rosťo jaký ho si člověk dává majzla když ti píše. Léně samodřejmě také. Tak Ahoj a hlavně stále pevný žaludek :o)

4 Sára Sára | E-mail | 3. srpna 2007 v 18:18 | Reagovat

Moji milí,

zdravím vás oba a přeju stále tak poklidnou cestu. Ať se klikatí jen kvůli výhledům a za zatáčkami, ať nečíhá nebezpečí.

Patřím do kategorie maminek, co jednou rukou strkají děti do zad a druhou si  zakrývají oči. Snad aby do nich nesvítilo slunce, to potom slzí. Lenka je moje adoptivní dcera a dobře ví, že jí moc fandím, i když se tóóólik bojím.

Vrátila jsem se z Jelsy, která je krásná a zářivá a přátelská, a která mi poskytla, sejně jako celý ostrov Hvar, veliký zážitek z cestování. Nabízí se srovnání mého měsíčního pobytu v Chorvatsku s tou vaší velikou a předlouhou cestou.......mám v sobě stále zvláštní pocit, že mohu jet téměř kamkoli, když se přestanu bát jazykové bariéry (konečně už začni pořádně chodit na tu anglinu!!!).povodní, zemětřesení,blbců a násilníků, špíny a bídy.......a pak, proč jet daleko, když to, co hledám, je na dosah.

V Jelse se vystřídalo kol 70jogínů a jogínčat. Některé jsem i stihla namasírovat. S některými jsem se hóóódně skamarádila. Přiletěla Zuzanka z Londýna. To bylo moc hezké. Byly jsme spolu poprvé u moře.

Týden jsme čundrali s Mílou v Novohradských horách. Spali jsme v klášteře v Nových Hradech. Nádhera. Já ho pamatuji z dob mého pionýrvedoucování jako trosku v laskavých rukách čs. armády. Je to krásný pocit kráčet v místech, kam se nesmělo. Jednu noc jsme přespali pod šírákem ve Slepičích horách, maje nesmeňský statek na dohled. Zjistila jsem, že to, co vidím z houpačky na zahradě, není konec světa. Vono to pokračuje malebnou krajinou k dalšímu konci a dalšímu........to je ten motor pro obtěžkánky batohem? Můj nový se báječně osvědčil,i když mě to zmohlo. A tak, jak si pochvaluje Hanička ve Francii hole, i moje kolena děkovala za oporu.

V Hodslavicích se sešlo kol 30 lidí. Další noví kamarádi a kamarádky. Že by to nebyly obzory, ale lidi, co nás pohání k cestování?

Pracuji. Shledávám, že mě to baví.

Chystáme se v neděli oslavovat ty naše padesátiny s lidičkama z baráku.

Pojedeme na pár dní na kolo do Strmilova. Léto se přehouplo za prázdninovou půli. Snad je to zvrhlost, ale těším se na podzim.

Ve středu cvičíme, myslím, že začínáme být pokročilí.

pac a pusu Lence

ruky podání Rosťovi

Sára

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama