Červenec 2007

Kurdistan

31. července 2007 v 9:08 | Rosta
Vazeni priznivci, pratelickove, maminky, Sifu a spol., pezetka a mozni budouci donatori!
Omlouvam se, pokud jsem na nekoho zapomnel, poradi si prosim neberte moc osobne, znate me, kdyz pisu ja, moc se s tim neseru. Takze dneska vyrazime do Iranu...jo, kde jsme to skoncili, u jezera Van, v Tatvanu.
Ubytovani jsme zde sehnali uplne luxusni v hotelu King, ktery se ovsem prestavoval, byl cely nejaky navlhly, polovina bez strechy, nicmene za prijatelnych 14 babek, dost jsem smlouval...vlasy mi prosim pak netrhejte. Lene se to sice nejak moc nezdalo, zvlast, kdyz jsme tam byli jedinymi hosty, nicmene odkejvala to, pak mi ovsem trochu, no, kdyz jinak nedate, tak dost, nadavala. Domlouval jsem to totiz s nejakym malirem, ktery tam pracoval, mysleli jsme si, ze si to chlapci vezmou do kapsy a bude to v pohode, tak jsme to prilis neresili, pozdeji se ukazalo, ze si v prubehu prestavby hotelu mistni chasnici do hotelu vodili slecny, nojo, nebijte me, byl to tak trochu hodinovej hotel. Proto ty blby pohledy a narazky, ktere, ac jsme je nemuseli resit nasilim, byly dost neprijemne, hlavne kdyz pak chteli vic penez, my nevedeli, komu mame platit a anglicky chlapci nerozumeli, jak jiz spravne tusite, ani slovo. Proto jsme tam misto zamyslenych dvou noci prespali jenom jednu a rano si to namirili pres jezero Van. Lena v hotelu ovsem, jak uz se stava jejim dobrym zvykem, zapomnela lzici, no, ale budte bez starosti, dneska jsme v bufetu ukradli novou, Allah odpust. Zjistili jsme, ze pres jezero Van, ktere je misty hluboke pry az 400 metru, jezdi lodni doprava a vzhledem k tomu, ze Lena sbalıla v tatvanskem pristavu kapitana, ktery mel nasledujici den lod ridit, usoudili jsme, ze by zcela vyjimecne nebylo spatne vymenit otostop, jak stopovani rikaji mistni, za lod gigantickych rozmeru, jak muzete ostatne sami videt. Lod jede pres jezero 4 hodiny, slouzi vic pro nakladni prepravu nez pro lidi, vejde se tam temer 15 nakladnich vagonu, ale i to je podle kapitana malo, a tak dostanou od vlady pristi rok novou, vetsi mrchu, ktera povazte, sezere tech nakladnich vagonu kolem padesati. Jeji velikost ponechavam na vasi fantazii, kazdopadne, na te, kterou jsme pluli, muzete v klidu bruslit na in-lınech, navrhl jsem to kapitanovi jako zlepseni, ale jen se usmal a pozval nas na caj. Plavba byla velkolepa, jezernici, no, jak mam nazvat namorniky na obrovskem jezere? nas chteli temer utopit v caji, takze nam lezl temer usima, Lenka se blejskla v uzlovani a dokonce nas pustili i ke kormidlu. Kdyz ty obrovsky necky zacaly zatacet doprava, zas mi to vzali, a vite, jak me to bavilo? Ach jo. Kapitan popisoval vsechna hejblatka, predstavil nas posadce, lezli jsme v podstate vsude, kam nas napadlo, no parada! Jen skoda, ze to kormidlo mi sebrali celkem brzo... Nas kapitan tam byl hlavnim sefem, ale krome jeho tam byli jeste dalsi tri kapitani, 7 inzenyru, 4 mechanici, kuchar, kuchar manager (jaka je jeho napln, fakt nevim, asi buzerovat kuchare), nejaci dalsi vometaci, atd., uz nevim....jo, jeste vykladaci nakladu.
A tak jsme se bavili celou cestu az do Vanu i s nasimi dvema novymi francouzkymi kamosi. Van je uzasnej, stravili jsme v nem temer tri dny, okouzlil nas svyma cukratkama, prijemnou atmosferou i bajecnym hotelierem, ktery byl jak tatka, mily, i kdyz cenu jsme samozrejme zase usmlouvali. Potkali jsme tu dva Cechy, Karla a Evu z Brna, kteri pokracuji take do Iranu, sjeli jsme spolecne na ostrov Akdamar, kde obyvatele mesta casto poradaji pikniky, protoze je to velmi prijemne misto na koupacku. My jsme tam jeli zejmena kvuli jednomu z nejzachovalejsich armenskych kostelu v Turecku. Stavba je z 10. stoleti, uzasny.... To ovsem nebrani mistnim holobradkum, aby si tam otevreli pivo a zapalili cigo. Blbouni proste prekracuji kultury i hranice. Proboha, doufam, ze se jednou nenajde blbec, ktery by je dal dohromady ve smyslu, proletari vsech zemi, spojte se. Ostrov je uchvatnej, plny jesterek, divokejch cernejch kraliku, zelv, o kytkach ani nemluvim. A koupacka....skvostna. Najdete tu samozrejme i skladku, ale tak uz to v Turecku chodi.
Obesli jsme Vansky hrad, navstivili mistni sirotcinec pro bile kocky, coz je mistni rarita. Kocky, ktere se rodi jen ve Vanu a jeho okoli, maji casto kazde oko jine, pry rady plavou (to bych chtel videt, haha), jsou ale velmi pritulne, jak jsme se na vlastni vocadla presvedcili, hned bychom ji sbalili do baglu, bohuzel stoji kolem 2000 dolaru baj voko, takze Sifu s Martinou zadnou kocku neprivezu, zadna kamoska pro kocoury nebude, ale aspon bychom si ji nepletli:-)
Z Vanu jsme v nedeli 29.7. 07 zamirili, jak jinak nez otostopem do prihranicniho mestecka na severovychod do Dogubayazitu, asi 185 km od Vanu. Pry se tam stopovat moc neda, pche, zastavil nam hned jeden dolmusak, coz je mistni minibus, pri stopu se nam to stava dost casto, vetsinou chteji platit, proto je odmitame. Kdyz sam ridic rikal, no money, zdalo se to sice trochu podezrely, ale presto jsme vlezli do jamy lvove. Behem jizdy se z nich vyklubali pomerne drzi otrapove, kteri nas chteli natahnout na iranskych rijalech, nabizeli asi tak 3,5 x horsi kurs nez je oficialni, takze jsem je slusne poslal cesky doprdele, neni nad to se pri tom usmivat a delat, ze nicemu nerozumite, nicmene jinak to probehlo bez problemu a za necele dve hodky nas hodili az sem, coz byl jeden z nasich nejluxusnejsich a nejrychlejsich stopu.
Dogubayazit ma asi 60 000 obyvatel, je to pomerne mlade mesto z prvni poloviny 20. stoleti, ale stoji na stare paseracke stezce, proto je tu velmi levne. Je tu velka vojenska posadka, spousta tanku, moc se netvarili, ze by se chteli fotit.... Spali jsme za 10 babek za noc, coz je bezkonkurencni, taky jsme si oblibili mistni vyvarovnu, kde jsme byli peceni vareni, kebabky, dobrutky, sladkustky....no a ja si konecne dopral pivecko. Opet jsme se videli s Christopherem a Adrianem, francouzkymi kamosi, ktere jsme opustili ve Vanu, Adrian sezral nejake otravene jidlo, takze prisla na radu nase profesionalni lekarna, Martino, diky!
Prohledli jsme si uzasnou pevnost Ishaka Pashi ze 17. stoleti, udelali maly vylet do mistnich kopcu, abychom zahledli bajny Ararat, na jehoz upati pristal chudak Noe, mel zatracene uzasnej vyhled, samozrejme, az voda opadla:-) Malem nas sezral parek ovcackych psu, ale tvaril jsem se drsne, takze basta nebyla, jen mezi nami, moc se nam ulevilo. Vcera dorazili Karel a Evca, kterym jsme poslali echo do Vanu, zasli jsme do hamamu, mistnich oddelenych lazni, kde jsme pobyli neuveritelne tri hodiny, pote, co nam malem pri masazi sedreli kuzi z tela, vypili jsme zas hektolitry caje a ja se snazil naucit vrhcaby, neboli backgammon. Mistni maji par tisic let naskok, takze si dokazete predstavit, jak me roznesli. No, a dnes se Lena promeni v bubaka a za par hodin prekrocime Iran... Takze drzte nam palce a mejte se krasne....Hallo-money-goodbye!

Z Kappadokie na plaz Stredozemniho more a hopem stopem k jezeru Van

25. července 2007 v 12:31 | Lenka
Ahoj vsem a diky za zpravicky. Je nam vas moc lito, ze se v Praze parite, a jsme radi, ze jsme na tom lip:-)
Necekane rychle jsme se totiz zvladli presunout k jezeru Van, konkretne do mestecka Tatvan ve vychodnim Turecku. Jezero Van se nachazi v nadmorske vysce cca 1750 metru nad morem, takze je tu moc prijemne podnebi (asi jako v lete v Krkonosich: na slunicku vedro, ale pofukuje moc prijemny vetrik). Prijeli jsme dneska rano, takze jsme jeste nestihli nic moc obhlidnout, ale pri prochazce po brehu jsme dorazili na misto, kde jsme si rikali, za jsme snad zpatky v Cechach... posekane obili, kolem polni cesty rostly hrusne, oresaky, doubky (s dubenkami neuveritelnych velikosti!), kvetly slezove ruze, cekanky, vikve a spousta dalsich duverne znamych rostlinek, cvrcci cvrcili ostosest a mouchy delaly nalety, nemajice lepsi koristi. Jen kdyz se clovek otocil a spatril za sebou neuveritelne modrozelenou hladinu jezera, rychle se rozpomnel, kdeze to vlastne je. A taky by cestou nesmel potkat zelvu. Ale jak jsme se sem dostali? Tak pekne po poradku...
Naposled jsme se ozyvali z Kayseri, kam nas odvezl mooc prima chlapek kamionak. Protoze Rostak skoro celou cestu prospal, nevedel, jak bezvadne mluvim nemecko-tureckou hatmatilkou (ani ja jsem to do te doby netusila), a jak pocetna je mezinarodne slovni zasoba - kolega, kaput, fabrika... :-)
Z Kayseri jsme se posunuli mistni dopravou do mestecka Ürgüp, jednoho z typickych, ale mene turistickych kappadokijskych mestecek. Jeste vecer jsme dukladne prolezli mistni trosky starickych domu vykutanych v bilych homolovitych skalnich utvarech a nasledujici den jsme se presunuli do toho praveho centra Kappadokie - mestecka Göreme. Pul dne jsme stravili v mistnim muzeu pod sirym nebem, coz je areal nejzachovalejsich vykutanych domu a chramu, v nichz se nekde zachovaly nastenne malby z 9.-12. stoleti. Snad se Rostovi podari casem vyvesit nejake fotky. Odpoledne jsme se pak prosli po hrebeni jednoho z okolnich udoli a zpatky Ruzovym udolim, kde jsou krome nekolika starickych chramu k videni zajimave skalni utvary (prekvapive z ruzoveho vapence). Po ceste zpatky jsme potkali dva Francouze doprovazene mistnim starikem, z nehoz se vyklubal nesmirne pohostinny "blazen", ktery se zivi hlidanim udajne nejvetsiho tureckeho skladu citrusu, ve volnem case vykutal po starem zpusobu skalni dum a zabavuje se tim, ze zve turisty na caj, veceri a pripadne i prespani. Francouzi nas presvedcili, ze jeho pohostinnost je opravdu vytecna a at s nimi ten vecer urcite jdeme (samozrejme je hlavne lakala vidina na chvili vypnout a pokecat francouzsky, coz posleze taky statecne priznali). Vecere a cely vecer byl ale naprosto bajecny, frantici byli pohodari a Mustafa (onen mistni starik) se ukazal byt bajecnym hostitelem, takze jsme si naprali bruchy a jeste nas vecer jeho kamos odvezl zpatky do Ürgüpu, kde jsme meli veci a zaplaceny hotel.
Nasledujici den jsme se presunuli mistni dopravou do mesta Niğde, odkud jsme, uz zase stopem, zamirili na jih, do mesta Mersin. Rosta chtel puvodne dojet az na tureckou cast Kypru, ale v Mersinu bylo takove vedro (nejmin 40 stupnu ve stinu a priserne vlhko - takova priprava na Indii), ze to vzdal (nastesti...). O Kypru jsme ale mluvıli v aute, takze nas posledni ridic soupl do mistni dopravy na Kızkalesi, odkud mel udajne odjizdet trajekt (za dva dny naseho tamniho pobytu jsme ho ale nevideli). Byli jsme ale radi, protoze jsme se jedno odpoledne a jeden cely vecer cachtali v mori a spali na plazi. Proste luxusni dovca. Sice jsme byli v celem letovisku asi jedini zahranicni turisti, takze nas vsichni porad dukladne cekovali (jak s oblibou rika Verka), ale na to si musime zvykat, zejo. Cim dal na vychod, tim to totiz bude horsi...
Po dni a pul jsme toho ale zacali mit dost (a taky jsme se trosku vic ogrilovali, nez jsme meli v planu, to nebudeme zastirat), a tak jsme se opet vydali na stop, smer severovychod, na horu Nemrut. Je to dost daleko, nekolik set kilometru (ale presnou vzdalenost ted nedokazeme rict, dalsi obeti stopu se totiz po celovce stala mapa Turecka), takze jsme do mestecka Kahta pod horou Nemrut dorazili az o pulnoci. Rostovi se zdalo, ze nas vsichni mistni hotelieri chteji obrat (a mel recht), takze jsme nahodili ty nase male batuzy a vyrazili smer hora Nemrut, predpokladana vzdalenost cca 56 km. Nastesti jsme nemuseli ujit ani 500 metru, kdyz uz na nas maval majitel jednoho z hotylku pod vrcholkem hory, nalozil nas do auta a za hodinu a pul silene jizdy neuveritelnymi serpentinami nas vysypal na dvore sveho hotylku jmenem Karavanseraj, coz drive oznacovalo odpocivadlo pro pro karavany. Byl hodne prekvapeny (a hlavne zklamany, zejo), kdyz jsme nahodili batohy, ze vyrazime na vrchol, protoze mame do svitani co delat. Zacal, ze je to daleko (8 km), nebezpecne (haha, vede tam silnice dlazdena zamkovou dlazbou, po niz jezdi mikrobusy vozici turisty na vychod a zapad slunce), ze bychom treba mohli potkat vlka (toulaveho psa mozna, ale tohot vlka si fakt vymyslel) a vubec, ze jsme blazni. Kdyz jsem ho ujistila, ze mame mobil a znam cislo na jandarmu (vojenskou stanici), dal nam pokoj a nechal nas jit. V pohode jsme prosli kolem spicich strazcu vyberci budky (zrejme jsme usetrili nejmin 20 lir, vstupne 10 lir kamkoliv je oblibene) a statecne jsme potme funeli do kopce. Jedinym "nebezpecim" byl chudinka dvoucentimetrovy stirek, ktereho jsme vyrusili pri prezouvani ze sandalu do bot, ale nevypadal nijak nebezpecne, spis koukal, aby co nejrychleji zmizel z kuzelu nasi zbyvajici celovky. Ovsem blazni jsme byli, to jsme mu nakonec museli dat za pravdu, protoze kdyz jsme pak cestou dolu videli ten krpal, co jsme predtim s nasimi "batuzky" vyslapli, dost jsme neverili. Ovsem vysledek stal za to! Juknete na fotecky...
Cestou dolu se nam podarilo zastavit auto (cimz jsme paradne vytreli zrak ridici mikrobusu, ktery nas chtel svezt dolu nejdriv za 30, pak za 20 a nakonec za 10 lir na osobu, ale my bychom byvali byli ochotni zaplatit 10 za dva, coz on odmital, protoze nemame zadnou alternativu). V aute uz jeli tri lidi a kufr, ale manzel ridicky (pry pracovnik hotelu Sheraton v Ankare) prohlasil, ze se urcite vejdeme, a tak si hodil na klin kufr a jeden bagl, na zadnim sedadle jsme se smrskli tri s Rostovym baglem a fotakem na kline a jelo se. Parada. Pozval nas pak na caj v dome sveho kamarada (lokalniho politika), u nejz byl s rodinou na dovolene, posadil nas do mikrobusu, kterym kamarad politik zlepsuje socialni vybavenost regionu a ziskava body do pristich voleb, a kamarad politik nam navic koupil listky na autobus s trajektem pres Atatürkovu prehradu smerem k dalsimu cili nasi cesty, jezeru Van. Trochu jsem si rikala, ze nam ty listky koupil, abychom se tam uz neobjevili a zas nam nemusel prokazovat nejakou laskavost, ale Rostak tvrdi, ze to byla jen prislovecna turecka pohostinnost. Takze at si to radsi kazdy nejak vyhodnoti po svem. Cestou dolu jsme potkali dalsi bezva lidi: jednoho Francouze a jeho manzelku Kurdku a jeste jednoho Amika. Tak jsme klabosili a cesta nam ubihala rychle a vesele. Francouzsko-kurdsky par nas ujistil, ze i pro ne je Turecko opravdu drahe (srovnatelne s jizni Francii, a to se muzou dorozumivat mistnim jazykem, protoze Kurdove samozrejme mluvi i turecky), a tak pokracuji na dovolenou do Syrie, kde je levneji. Jsem rada, ze to neni jenom nase hodnoceni optikou rozpoctu patnacti dolaru na hlavu a den. Amik si taky stezoval, tak jsme ho poucili o zasadach stopu a loucil se s nami nadsene, ze to taky zkusi a mozna se jeste potkame ve meste Van. Cestou do Tatvanu jsme samozrejme potkali dalsiho bezva kamionaka, ktery nas hostil a odmital jakekoliv penize za nanuky, limci a dalsi dobrutky, ktere jsme si cestu dopravali. Presuny stylu "vtirka nesmrtelna" neboli "neodmitej nic, co se ti nabizi, pokud to neni nebezpecne", jak pekne napsali cestovatele na fotocesty.cz, nam ovsem rozpocet pekne vylepsuji, a tak to nakonec vypada, ze zadna sbirka nebude potreba ;-)
Tak to by bylo pro dnesek vsechno, mrknete na fotecky (Kappadokie pribyde pozdeji) a piste, jak se porad mate!

Kamionaci....basta!

19. července 2007 v 11:31 | Rosta
Selam Alejkum, pratele!
Srdecne zdravime z Kayseri, coz je zhruba asi tak baj voko 300 km v Kappadokii, je to oblast plna zajimavych antickych a byzantskych pamatek. Pokud se vam zda, ze se premistujeme rychle, je pravda, ze cca 700 km jsme z Istanbulu, kde jsme stravili 3 dny, ujeli v podstate za 24 hodin stopikem. Vy jste sice na nase poznamky o donation moc nereagovali, ale je pravda, ze ceny v Istanbulu nas trochu vydesily. Mozna nevite, ze cely nas denni rozpocet cita 15 dolaru na jednoho, coz neni nic moc, protoze ceny v nasem pruvodci jsou zatim asi tak trikrat vyssi nez jsme pocitali, proto jsem zavelel, ze na dlouhe vzdalenosti se budeme premistovat stopem, coz zatim sqvele funguje. Pokud je clovek na dalnici, zastavujou vam sami nebo po kratkem mavnuti prevazne kamiony nebo nakladaky, osobni auta pry moc neberou, ale zatim jsme nemeli moznost to vyzkouset, protoze za chvilku jsme byli vzdy v trapu, chci rict v kamionu, kde se fakt moc dobre spi.
Istanbul je na celou jednu kapitolu a zatim to nemame moc utrideny, krome toho, ze je tam fakt draho, a proto jsme z nej taky rychle vypadli, ackoli by se tam klidne dal stravit jeste tyden a clovek by mel co delat a na co koukat. Kazdopadne Hagia Sofia, Modra mesita a Topkapi a spoustu dalsich uzasnejch staveb necha v dusi ryhu, i kdyz sultanovy poklady ulozene v Topkapi pusobi celkem depresivne, ten clovek si mohl klidne koupit Prahu, pokud by mu ji tedy nekdo prodal...nadhera neskutecna. Me fascinuje more, cumel bych na nej cele hodiny, Lena si zas musi vsechno precist...kazdej ma nejakou uchylku, no, i kdy ja jich mam...treba jidlo, mnam, mnam, prej v Asii zhubnu, no, nevim, leda, ze by me potkal nejakej ten cestovatelskej prujem, coz zatim muzeme zaklepat. Tech dobrutek, parada.... Jo, ale jak je to s temi kamiony? Kdyz jsme prepluli na asijskou stranu trajektikem, stoupli jsme si na silnici s ceduli na Ankaru, ja se zacal prima zubit a hned nam zastavil nejakou autobusik s nejakym clovickem a nedal nic, nez ze si musime nastoupit taky, jasne, no money, no ticket, ok...a tim se jeho znalost anglictiny vycerpala, takze jsme zas byli komunikacne v prdeli, protoze turectina nam jeste moc nejde... Ten bodry clovicek nas dle nasich hruznych predstav misto na dalnici hodil na autobusove nadrazi, jo jo, chtel pomoci! Nastesti dalnice odtamtud byla nadohled, a tak jen nevericne koukal a bezel za nami notny kus cesty smerem k dalnici, nez pochopil, ze jdeme na autostop. No, turisti jsou trochu divny, zvlast kdyz maji obrovske bagly... Hned nas vzal nejakej dobrej clovicek, kterej umel zas jen turecky, no, co se da delat, sjeli jsme s nim dve fabriky, prvni na hlinikove profily, druhou na vyrobu textilu. Docela dobra exkurze....Turecko totiz vyrabi, my jen spotrebovavame, ale o tom priste. Delnici byli dost vyvaleni, kdyz jsme vjeli autem primo do tovarni haly a z nej vystoupili dva cizinci...nicmene pohostinnost nezaprou, hned caj a tak...celou cestu s tiraky jsme meli zdarma, ani jednou jsme neplatili ani floka, coz je uzasny, kamionak si vas hycka, voda, cajicek. susenky, jogurtek, a zase cajicek, vecere a zase cajicek a tak furt dokola....mezi tim samozrejme ja spim.... Dalsi kamionak bylo to same, jsou fakt uzasny, Lenka se dokonce stala na hodinu majitelkou kamionu, protoze ji zavesil klic od kabiny na krk, rekl, no, problem a odesel na veceri, zatimco trochu vysokovana Lenka odesla na toaletu s klicem od kamionu s nakladem cca za 15 milionu korun, ale vratila ho.... No, on uz behem 1500 km, jel z Francie, spotreboval asi tunu nafty, takze takovyho zrouta nechcem....Tak zatim, koukali jsme, ze se potite v Cechach jako my tady, coz je fajn, tak v klidku a v chladku zkouknete par fotecek....

Cesta do Istanbulu

15. července 2007 v 11:09 | Rosta
Zdravime z Istanbulu! Mame se dobre, jen postradame prvni vec, kterou jsme vcera stihli zapomenout v kamionu - celovku. Ale pekne po poradku: vyjeli jsme si busikem z Florence do Sofie. Pro usporu casu jsme zvolili cestu busem, pak nas z te 22 hodinove jizdy [ridic prijel o dve hodiny drive] pekne bolela zada. Znate me, jaky jsem setrilek, namisto pohodlne cesty do Istanbulu, jsem naridil stop, jenze trefte se hned na poprve na tu spravnou vypadovku, ze? No, nebudu to natahovat, po Lencine skrehotani jsme na stopu zkysli asi hodinu a pul, nez se nad nami jeden Turek smiloval a vzal nas na nekolik kilometru vzdalenou dalnici. Nesmim zapomenout na to, ze nase batohy vazily aspon 30 kg, dnes udelam raznou vytridilku... Co ja jsem to tam jenom nacpal, nejakej chlast, aha, tretina batohu tvori lekarna, aha, jsme neco jako chodici nemocnice...zbytek tvori jine nesmysly...no, vecer nekterym vecem zatneme tipec. Stridaly se auticka, ja vzdycky usnul, takze toho ani moc nemuzu vypravet, az jsme se kolem poledne nacpali k jednomu prima Turkovi do kamionu. Nejdriv sice vyhrozoval, ze nas sveze jenom sedesat kilasku a pak pujde spat, jenze vsechno dopadlo jinak. Dojeli jsme na odpocivadlo, pozval nas na kolu, cajik a toust, pak prijeli jeho kamosi a misto spani se slo plavat (teda bez nas, ale zato do pekneho kryteho bazenu, zatimco my jsme dostali kaficko, abychom se mezitim nenudili). A ze nas pak hodi na hranice, kde si nas prelozi jiny kamos, ktery jede do Istanbulu. Jenze se to plavani nejak protahlo a na hranice jsme, misto ve 4, dorazili v 9 vecer. Pres hranice jsme museli pesky (celkem jsme prosli kolem peti okynek, u nichz jsme nejdriv predbehli poradnou frontu aut nacpanych az po strechy prazdninovym vybavenim a potom jsme ziskali razitko - do pasu nebo na papirek, podle nalady). Ackoli jsme byli domluveni s nasimi kamarady z kamionu, ze na sebe pockame, az prejdeme hranici, sotva jsme byli na turecke strane, nejenze nas do nosu uderil dost silny zapach, jako kdyby si Bulhari a Turci delili i vzdusny prostor, ale okamzite nam zastavily, aniz bychom stopovali, dva kamiony, do jednoho z nichz jsme se nacpali. Mladej Turek mluvil jenom turecky, nezavrel hubu, ale jinak byl dost milej, hned nas pozval na jidlo, Lena se sice upejpala, ale ja jsem se rozhodl jit do toho naplno, nakonec fazolky a lilek s feferonkama a jogurtem byly fakt vyborne, a tak jsem se rozhodl se obetovat. No, a u toho vseho furt Turek nezavrel hubu, on na nas turecky, my na nej anglicky, pak jsme to vzdali, a nadavali a vzdychali jsme v materstine. Az jsem z toho usnul a probudil se pred Istanbulem, milej Turek nas vyhodil uprostred nejakeho galimatyase sjezdu z dalnice a tak jsme pri tom vystupovani ve dve hodiny rano nejak pozapomneli v aute celovku. No, dost nas to sralo, to jo, ale co se da delat... Uprostred tmy mezi projizdejicimi auty jsme vsak rychle vystrizliveli... Jenze ouha, kdybychom aspon vedeli, kde jsme uprostred nebo na kraji toho bezmala devatenactimilionoveho mesta. Nastesti, spasa, naseho zoufaleho pobihani si vsimli nejaci chlapkove, co mali na aute obrovskou svetelnou sipku a s tim, co pripominalo tak trochu diskosku, uklizeli silnici nejakym obrovskym smetakem. No, nevim, kdo se divil vic, kdzy jsme jim rekli, ze chceme k mesite Hagia Sofia, skoro se placali do stehen, jenze otevreli auticko nasim nebohym zadickum, ktere se tam vzapeti tak pohodlne rozvalili, ze jsem z toho zase usnul, ale nemejte strach, asi jen na dve hodiny, takze pred 4 hodinou ranni, kdy temer zacalo svitat, jsme stali pred mesitou a premysleli, co s nacatym dnem, ktery zacal tak bajecne. No, Lenka to vyresila, lehla si na karimamu a usnula jak drevo, takze jsem tam stridave konverzoval s jednim prima potulnym psikem, kocickou, uchechtanym rackem a dvema bezdomovcema. No, a pak jsme shaneli hotel, pani, takove lace, pruvodce asi splachnem do zachodu, nebo se Turci zblaznili, protoze mene nez 25 dolaru za jednu malou komurku jsme neusmlouvali. Takze kamaradi, pokud se nas chcete zbavit na rok, zacnete trochu sporit...jinak nevim nevim...
No, to by bylo tak vsechno. Lenka protestuje, ze na stopu nekafrala, ale poctive drzela ceduli a vyrabela nahradni, kdyz puvodni nezabrala. Kecy v kleci, znate to...ted ji zrovna pada hlava unavou, protoze moc nespala, nechapu proc...pry konverzovala s ridici...ja si radsi pospal...
Tak sup s korunkou do prasatka....a napiste nam, ne?

Pátek třináctého, to je ten velký den... a jedna historka asijského typu

10. července 2007 v 13:36 | Lenka
Hurá! Úředníci v Teheránu zaspali jen o jeden pracovní den, a tak nám vízum potvrdili v pondělí (neboli včera). Pasy si máme vyzvednout ve čtvrtek (trochu nechápeme, že nalepení kartičky nebo vypsání razítka trvá tak dlouho, ale budiž), pak rychle odhlásit pojištění, dobalit batůžky, osmažit řízky (musíme se na ten vegetariánský rok nějak nachystat), naposled se vyspat v útulném domácím pokojíčku a… v pátek třináctého ráno na Florenci nasednout do busu směr Sofie. Aspoň takový je náš plán. Ještě jsme v Evropě, tak snad by mohl vyjít…
Už jsme ale zažili i praktickou ukázku asijského úřadování - při vyzvedávání víz na pákistánské ambasádě. Zdejší konzulární úředník je opravdu moc milý a ochotný člověk, ale náturu asijského úředníka nezapře. (Trochu delší historka, kdo nemáte chuť na čtení, mrkněte na poslední odstavec).
Když jsem se na ambasádu vypravila poprvé, poradil mi, ať si nejdřív vyřídím ostatní víza, aby mi zbytečně neuplynula platnost toho pákistánského (3 měsíce od vystavení). Ráda jsem ho poslechla a dostavila se s žádostmi o tři týdny později. Pamatoval si mě, žádosti si vzal a domluvili jsme se na vyzvednutí ve středu před svátky. Když jsem ve středu dorazila, hned přiběhl s oběma pasy, vysvětlil mi, že v Pákistánu můžeme zůstat libovolný počet dní až do vypršení víza (zatímco obvykle dávají 30 dnů). Rozloučili jsme se a já jsem, celá nadšená, jaká to byla pohoda, vyrazila tramvají na metro. Když jsem se usadila, vzpomněla jsem si, že bych mohla pro jistotu zkontrolovat ještě všechna čísla uvedená na vízech (pořád mám panickou hrůzu z toho, že se někde přepíšu v čísle a bude z toho průšvih, a tak kontroluju i ostatní). No a, jak jinak, v čísle pasu na Rosťově vízu byla chyba.
(Malá poznámka na okraj: tahle chyba - jedna pětka nesmyslně navíc mezi jinými čísly - byla úplně stejná, jako jsem já udělala o měsíc dřív, když jsem poprvé vyplňovala formuláře s žádostí o vízum. První žádosti jsem na radu úředníka ale nikdy nepodala, chybu jsem doma v počítači hned opravila a nové žádosti jsem před podáním kontrolovala nejmíň stokrát…)
Hned jsem přesedla na tramvaj zpátky a pak začal ten správný trénink na Asii. Než úředník vůbec přisel, čekala jsem v čekárně-obýváku třičtvrtě hodiny. Pak se zatvářil vyděšeně, proč jsem tam zase zpátky, nechal si vysvětlit, co se stalo, vzal si pas a odešel. Za další třičtvrtěhodinku mi přišel pošeptat, že bohužel musí odejít, ale že pas mi za chvilku předá jeho šéf. Ostatním čekajícím, kteří teprve nesli žádosti, neřekl nic (jojo, byla jsem pěkně natvrdlá, že mi to hned nedocvaklo - jako kdybych snad nikdy nebyla v Asii; ostatní ho ještě neznali, tak se mohl tvářit, že s vízy nemá nic společného, takže na tom, že se uprostřed úředních hodin vypaří, není přece nic divného). Čekala jsem tedy dál další chvíli, až přišel vrátný a všem nám řekl, že úředník bohužel neúřaduje a ať přijdeme za hodinu. Zkoušela jsem historku o šéfovi, ale nechápavě na mě koukal, krčil rameny a pořád opakoval… I don't know, I don't know. Bylo mi ho líto, a tak jsem se na něj ani nerozčilovala, i když jsem za hodinu měla být někde úplně jinde. Za nic nemohl, žejo.Dala jsem si oběd na Petřinách (pizzerie Rimini, opravdu nedoporučuju, příšerná obsluha) a za hoďku jsem sjela zpátky na ambasádu. Vrátný už tam nebyl, ale otevřela mi sekretářka (příjemná Slovena), řekla mi, že v čekárně už zas někdo čeká, ale úředník se ještě nevrátil. Domluvily jsme se, že mu nechá vzkaz, že si Rosťův pas vyzvednu v pondělí, tak ať tu chybu opraví. Jen tak mezi řečí jsem zmínila, že doufám, že to bude nějaká úřední oprava nebo tak něco a koukám, jak sekretářka na papírek se vzkazem mastí …she needs a stamp on it… Tak jsem se podivila, proč to tam takhle píše, a ona že nedávno tu byl jeden pán, který měl ve vízu taky chybu, přijel s tím pasem kdoví odkud, úředník vzal propisku, chybu začmáral a pas strkal pánovi zpátky do ruky. Pán ho samozřejmě nechtěl převzít, že takhle začmárat si to mohl doma taky a nemusel se táhnout do Prahy, a že je to škandál.
Tak jsem byla ráda, že jsem nemlčela, a v pondělí jsem si mohla vyzvednout krásně opravené vízum s vzorným razítkem přes zabělenou chybu. Pěkně jsem si s milým úředníkem porozprávěla, říkal mi, že ho mrzí, že jsem tam musela pořád takhle chodit (ale ani slovo o tom, že si na mě vymyslel takovou habaďůru), že byl o svátcích v ZOO a taky jinde v Praze a že tu má misi na tři roky. Prostě bájo.
Poučení? Po stopadesáté potvrzeno, že jsou moc fajn, tam na východě. Jenom se naladit na ten jejich životní rytmus ;-) Ale to my dokážeme. Máme na to přece celý rok, žejo.
Tak se tu mějte a kdo stíháte, přijďte si dneska (úterý 10. července) v 19.30 do Zahradní restaurace Klamovka dát s námi poslední předodjezdové pivo.

Pézetkám a přátelům:-)

5. července 2007 v 7:35 | Rosta
Ten, kdo málo píše, nikdy nepochopí, jak je obtížné začít psát na čistý list. Když opravuji písemky a piji u toho sklenku portského, myslím na má pézetka (PZ, jak láskyplně říkám mým studentům) a znovu a znovu se podivuji nad tím, že zase napsali v přísudku měkké i, když podmětem jsou děti. Při literatuře mi zase vypadává zbytek vlasů, když se dozvídám, že "Mohamed byl Žid a Korán napsali v Indii". To nemluvím o "omilech" a "prynceznách"... Ale nezabývejme se maličkostmi:-) Rozdal jsem vysvědčení, pochválil, pokáral, povzdechl...rozpustil...
Pokud bych měl komukoli vysvětlit, proč roční cestování po Asii vyměním za čas strávený ve škole, vypůjčil bych si tato slova: "If we perceive an event as stressful, difficult, or painful, then it will be. If we tell ourselves that what we are experiencing is exciting, an opportunity, or fun, then it will be."
Po čtyři roky jsem nepřetržitě žil školou a vším, co s tím souvisí. Většinu svého "volného času", pokud jsem nějaký měl, jsem přemýšlel, jak vytvořit hodinu, která by studenty bavila, jakou výstavu, film, či knihu, která právě vyšla, by měli zhlédnout, na jaké školení jít, abych se posunul dál...na cestě. Jsou to stovky, ba tisíce hodin, kdy jsem myslel jen na školu. Kamarádi mě měli za magora, někteří si to o mně ostatně myslí stále, viď Majdo.-) Přesto to nepovažuji za promarněný čas, protože mě to baví. Necítím se vyhořelý ani okoralý:-) Ale pravdou je, že se mi učení začalo stávat rutinou, což je první krok do prázdnoty. Když nad tím přemýšlím, ta roční cesta si mě vybrala sama, ne já ji. Začalo mi tak nějak vadit, že řada studentů se nedívá, protože by mohla vidět, neposlouchá, protože by mohla slyšet, nepřemýšlí, protože by se mohli něco naučit, nerozhoduje se, protože by se mohli rozhodnout špatně... Tahle cesta je vlastně i pro ně: když vám, pézetka, říkám, že největší objev ze všeho je (sen každého učitele), že musíte přemýšlet, je to vlastně to nejdůležitější, co vás můžu naučit.
Já se teď jedu učit, což je paradoxní, na rok si vyměním se studenty roli, hádám, den má 86 400 vteřin, kolik okamžiků v něm prožijete vy?
Neodvažuji se přemýšlet nad tím, kolik je to okamžiků v roce, každopádně to bude jízda.
Jo, a vy, co zůstáváte doma, nezapomeňte, že čas letí, ale vy jste piloti a "neříkejte, že nemáte dost času, máte k dispozici úplně stejně hodin denně, kolik měl Michelangelo, Kryštof Kolumbus, T.A. Edison, Albert Einstein nebo Winston Churchill." /Brown H. Jackson/